Kdyby se byly před málo lety někomu předložily verše: „- já pravdy stín zatmělý“, nebo „-v té se topím propasti (tj. v Bohu), v tomto se světle zatmívám“, nepochybuji, že by hledal jejich původ někde v blízkosti Máchy nebo Březiny, a velmi by asi užasl, dovídaje se, že jsou vyňaty z básně českého jezuity z padesátých let XVII. věku. Jaroslav Durych byl svého času zesměšňován pro svůj článek o české literatuře předobrozenecké, jako by z nahodilé koupě modliteb v pobožném krámku dělal nepříslušné závěry. Literární věda jest však u nás ještě pořád v takovém stavu, že třeba věru šťastné náhody, aby se leckterý klenot staršího písemnictví vylovil z hlubin zapomenutí.Josef Vašica
V pobělohorské době byli literárně činní nejen jezuité, kteří novou, barokní, literaturu psali, překládali, upravovali a kázali, ale také významní laikové, světští duchovní a řádoví duchovní, jako piaristé (kteří též vyučovali a trochu konkurovali jezuitům na půdě školství), augustiniáni, cisterciáci a křížovníci s červenou hvězdou (jejichž řád založila Anežka Přemyslovna roku 1223). Jejich prvním cílem bylo nahradit knihy ztracené ve válce, především v oblasti duchovního písemnictví.
Protože v různých bitvách byly zničeny a spáleny také spousty náboženských knih, tiskly se nejprve kancionály. Klenotem mezi nimi byl kancionál Jiříka Hlohovského Písně katolické k výročním slavnostem, který vyšel již roku 1622. Přinejmenším dvě skladby z tohoto kancionálu byly otiskovány až do osmnáctého století. Nazývaly se Proč svět rytěřuje pod bídnou marností a Ukrutná smrt, přehrozná smrt, která dokonce zlidověla.
Dalším oblíbeným žánrem byly legendy, tj. příběhy ze života svatých. V polovině dvacátých let sedmnáctého století napsal nejrozsáhlejší sbírku jezuita Albert Chanovský z Dlouhé vsi. Svou knihu, sestavenou z vlastních i volně upravených legend kartuziánského mnicha Vavřince Suria, nazval Vitae sanctorum, tj. Životové, skutkové a mučedlnictví, též i zázraky svatých a světic Božích, na každý den celého roku rozvrzené. Mimo to byl Chanovský také výborným misionářem a byl oblíben mezi lidem, neboť „nepodnikal při svých misiích ničeho bez zpěvu, nespouštěje z mysli, že „zpěvumilovný jest národ český!“ (z Vita et virtutes od J. Tannera, Balbínova přítele.) Narodil roku 1581 ve Sviraticích jako potomek starého rytířského rodu a do jezuitského řádu vstoupil proti vůli rodičů. Po rozmíšce s krumlovskými Lobkovici se vzdal akademické práce, vrhl se na venkov, vyučoval pod širým nebem a věnoval se jiné misijní práci. Přesto po jeho smrti vyšly ještě dvě jeho díla – Správa křesťanská s krátkým výkladem podstatnějších věcí, které každému křesťanu věděti hodně a náležitě přísluší a Vestigium Bohemiae Piae seu res quaedam memoratu dignae, quae in Bohemia, praesertim in districtu Prachensi et Pilsensi, vel ab hominibus sunt piae erga Deum gestae vel a Deo hominibus singulari favore aut etiam in poenam acciderunt (což lze přeložit takto: Stopa svatých Čech, čili jakési zapamatování hodné věci, které jsou v Čechách, především v kraji prachatickém a plzeňském, svaté buď činy lidí vůči Bohu, nebo obzvláštní boží přízní k lidem, nebo i přišly jako trest). Posledně jmenovanou knihu napsal Chanovský česky a do latiny, v níž byla vydána, ji později přeložil již zmíněný Tanner. Český originál a jeho kopie přišly nazmar při drancování klášterů Švédy a komunisty.
Další jezuita, profesor filosofie a teologie Jiří Plachý, je dobře známý nikoliv jako plodný spisovatel, napsal přes padesát knih, ale jako statečný obránce Prahy, protože roku 1648 v čele akademického praporu obhájil Staré Město pražské. Z jeho převážně náboženských a historických knih jsou nejznámější Život blahoslavené Anežky České a Mapa katolická, aneb obrácení národův celého světa, kterou lze považovat za první zeměpis v češtině.
Mezi Plachého vrstevníky bychom našli ještě další spisovatele a také vědce, většinou jezuity, ale povídání o nich by připravilo o místo slavnější tvůrce z okolí Bohuslava Balbína, o kterých je následující kapitola, a tak zmíním už jen kapucína Edilberta Petra z Nymburka, překladatele německé modlitební knihy z pera svého řádového bratra Martina z Kochemu.
Tento Zlatý nebeklíč (omylem běžně připisovaný právě Plachému) byl vydán poprvé koncem sedmnáctého století, do roku 1797 vyšel stopadesátkrát a ještě v roce 1889 se tisklo jeho 237. vydání. Vzhledem k tehdejší tiskařské technice je to skutečně úctyhodný počet. Ptáte se proč tolik vydání? Odpověď vám dá pan Widman:
„Když národ český po bitvě bělohorské byl v největším úpadku, pomáhala kniha tato udržovati a zesilovati lásku k rodnému jazyku. Když za dob císaře Josefa II. vymizel jazyk český ze škol, tu české matky a babičky učily dítky své a vnuky na Nebeklíči čísti a se modliti, když v kancelářích a úřadech nesmělo se promluviti českého slova, když robota tvrdými pouty lid svírala, tu matky a dítky slzami hořkými smáčely listy Nebeklíče, prosíce Boha o pomoc a smilování. A ještě ve století XIX. před 26 roky firma Landfrasova posílala každoročně 1000 exemplářů na Slovensko a v dobách největšího útisku maďarského plnila tato kniha poslání jako v 18. století v době největšího útlaku germánského.“
Tato modlitební kniha, jejíž jedna část je vyloženě národní, obsahuje vedle modliteb také srozumitelným originálním slohem podanou křesťanskou věrouku a etiku, rozbor liturgických obřadů, apologetiky, životy svatých, drobné prózy a oblíbený církevní kalendář.