Spisovatelé vyšlí z jezuitských škol mají všeobecný rozhled a odborné vzdělání na evropské úrovni. Rekatolizace je úspěšná a tak už není třeba psát tendenčně, lze být snášenlivý. Nyní je ta správná doba pro objevování nových cest a estetických zákonů v lyrice, epice a dramatu – začínají se objevovat překvapivé a smělé metafory a jedinečné oxymorony. Díky studiu pomocných věd historických se dějepisná díla stávají kvalitnějšími. Tehdy napsané knihy uchvacovaly vzdělance i prosté lidi.
Ke skvostům českého a evropského písemnictví patří po stránce umělecké a grafické úpravy Český kancionál a Svatováclavská Bible od jezuity Matěje Václava Šteyera, nejbližšího přítele Balbínova. Šteyerův kancionál poprvé vyšel roku 1683 a krátce na to ještě čtyřikrát. V prvním vydání obsahoval přes 850 textů s melodiemi na lidové motivy. Další vydání už přinesla víc než tisíc písní, včetně utrakvistických a bratrských, jejichž uveřejnění vyneslo Šteyerovi uznání představených.
Doba baroka se také hemžila vynálezy (Prokop Diviš vynalezl bleskosvod), konaly se první pitvy, zdokonalovaly se astronomické přístroje, vznikala nová umělecká řemesla (výroba porcelánu), a tak byly potřeba také nové názvy. Na tomto poli bojoval s největším zápalem Václav Jan Rosa, už předmluva k jeho Čehořečnosti dýše vlastenectvím a láskou k češtině. Některé jeho termíny sice vyvolávají úsměv (pro slovo měšťan používal výraz měšťanosta, pro naše jednání měl termín činětnost), ale jiná jeho slova zdomácněla. Václav Jan Rosa byl právě jedním z laiků, kteří dosáhli vysokého vzdělání, byl doktorem filosofie a práv. Připravoval vydání Etymologického slovníku česko-německého a nedokončen zůstal jeho rukopis Thesarus linguae Bohemicae (Pokladnice řeči české).Jazykovědou se zabýval také jezuita Václav Jandyta. Napsal českou gramatiku, která přeložena do latiny dosáhla několika vydání.
Další významní spisovatelé byli bratři Tannerové, oba jezuité a oba vynikající univerzitní profesoři, zvláště Matěj (narozen 1630), který byl výborným profesorem teologie a stal se rektorem pražské univerzity (jeho bratr byl rektorem univerzity v Olomouci) a byl zván jako host na řadu zahraničních univerzit. Mezi českými jezuity měl významné místo, neboť byl dvakrát provinciálem a dvakrát byl za českou jezuitskou provincii poslán do Říma jako kandidát na volbu generála. Starší Jan (narozen 1623) na některých svých historických pracích spolupracoval se svým spolužákem a přítelem Bohuslavem Balbínem. Z této jejich spolupráce vzešel spis Vestiglia virtutis et nobilitatis Sternbergicae (1661). K historickým dílům Jana Tannera patří ještě Amphiteatrum gloriae spectaculis leonum Waldsteiniorum adornatum (také 1661) a Dějiny rodné Plzně. Co se hagiografie týče, napsal Trophaea S. Wenceslai, Regni Bohemiae Patroni (1660 – 1661), které později (1665) do češtiny přeložil s hlubokým básnickým citem Felix Kadlinský, o němž ještě bude řeč. Jako odpověď na stížnosti jistého italského kněze, který na kazatelské úspěchy jezuitů žárlil, Jan Tanner napsal slavný Život vzorného misionáře z řádu Tovaryšstva Ježíšova P. Vojtěcha Chanovského. Později ho na Balbínovu radu přeložil z latiny do češtiny a rozšířil. Upravil a vydal také Chanovského Správu křesťanskou (1676).
Roku 1665 vyšel Zdoroslavíček (v kratochvilném hájíčku postavený, do kteréhožto hájičku, pobožná duše často choditi a hlasu toho líbezného slavíčka poslechnouti a z něho potěšení duchovní nabýti moci bude) jako jedna z devíti knih Felixe Kadlinského TJ.
Bylo to přebásnění knihy zpěvů německého jezuity Bedřicha von Spee a stalo se Kadlinského nejznámějším a literárně nejhodnotnějším dílem. Zdoroslavíček oplývá mistrnými metaforami a je prodchnutý láskou k češtině. Kadlinský své vlastenectví osvědčil také v Životě svaté Ludmily, jejíž kult v renesanci upadl. Básnické nadání a znalost několika cizích jazyků uplatnil také jako překladatel například už zmíněného Tannerova spisu Život a sláva svatého Václava. Největším propagátorem Kadlinského básnické školy byl pražský biskup, básník, vlastenec a spisovatel Jan Hynek Dlouhoveský, mimo jiné autor dvojdílné sbírky Požehnané pole, na němž švitorný podletní slavíček poletuje a Zdoroslavíček na poli požehnaném.
Ale nejen jezuité psali knihy. Příkladem je Jan František Beckovský (1658 - 1725), rodák z Německého (Havlíčkova) Brodu. Po studiích ve Vídni vstoupil do řádu křižovníků s červenou hvězdou a roku 1699 se stal vedoucím administrátorem nově zřízeného řádového špitálu v Praze. Tato funkce mu poskytla dostatek času ke studiu a k psaní. Jeho životním dílem je Poselkyně starých příběhův českých, která se opírala o studium mnoha různých pramenů, čímž chtěl Beckovský opravit omyly Hájkovy kroniky. Druhý díl zasahuje až do roku 1718 a vyšel až po autorově smrti. Toto vrcholné dílo barokního dějepisectví je významné hned z několika důvodů: vyznačuje se nezvyklou dramatičností děje, postihuje vnitřní dějinné souvislosti a je napsáno s úmyslem povznést národní vědomí a hrdost. Také jeho hagiografické práce Krvežízniví vlci Dioklecián a Maximián (1697) a Palma milosti a palma šťastnosti – svatý Jan Maténský a svatý Felix Velezský (1706) patří k tomu nejlepšímu co česká barokní literatura má. Za vrchol Beckovského rozsáhlé náboženské práce se považuje Štít víry pravé (asi 1707). Krom toho Beckovský překládal z latiny a polštiny.
Nejznámějším laickým spisovatelem je Balbínův přítel biskup Tomáš Pešina z Čechorodu (1629). Jeho kariéra byla závratná, leč neúmyslná, dokonce ještě coby chrudimský vikář byl povýšen do šlechtického stavu. Predikát „z Čechorodu“ si zvolil záměrně. Když byl roku 1675 vysvěcen na biskupa, jeho vliv a postavení byly neotřesitelné. Nad jeho smrtí na mor roku 1680 zaplakala celá země. Miloval Moravu a její vlastivědu se pokosil obsáhnout v Předchůdci Moravopisu (1663), který napsal česky – jeho láska k češtině neměla v baroku obdoby. Avšak historii moravských válečných dějin Mars moravicus (1677) napsal už zase latinsky. Je autorem ještě mnoha dalších drobnějších historických prací, městských kronik a legend. Také hojně překládal do češtiny, svou vysokou funkci využíval k podpoře češtiny v církevních kruzích a do Čech povolal slovanské mnichy z řádu svatého Pavla. Vedle slavného Tomáše Pešiny z Čechorodu je nutné jmenovat ještě jednoho mecenáše českých umělců, byť ne tolik literárně činného. Byl jím kardinál František Serafín z Ditrichsteinů.
Barokní atmosféra byla přímo ideální pro syntézu poezie a hudby, dokladem toho je mnoho hudebníků, kteří psali básně, a mezi nimi vyniká Adam Václav Michna z Otradovic. Jeho hlavní význam ovšem tkví v literatuře. Nejlepší z jeho děl jsou sbírky básní a duchovních písní Mariánská muzika radostná i žalostná (1653) a Svatoroční muzika aneb sváteční kancionál (1661). Samostatnou součástí České mariánské muziky byla Loutka česká (1653). Jeho skladby jsou původní, na rozdíl od většiny jezuitské tvorby, a jsou zvlášť úchvatné, neboť je nezatěžuje teologický pohled na mnohá témata.
Michnovo dílo je v charakteristickém barokním rytmu, jeho rýmy jsou virtuózní a používá originální barokní alegorie a symboly. Prolíná se tu erotická a duchovní láska a prudké vzrušení. Jiným typickým rysem je Michnova láska k přírodě jako Božímu stvoření a schopnost proniknout k tajemství přírody. Řada písní z jeho pera zlidověla, k nejkrásnějším patří Chtíc aby spal, tak zpívala synáčkovi.