Jsou to oči z nejpovolnějších, protože jejich majitel se do oné doby narodil. Bohuslav Balbín přišel na svět v Hradci Králové (a celý život na to byl náležitě hrdý) 1. prosince (podle některých pramenů 3.) roku 1621, tedy necelý půlrok po popravě sedmadvaceti českých pánů. Při křtu mu byl kmotrem sám vévoda frýdlantský Albrecht z Valdštejna, neboť Balbínův otec byl královským purkrabím. Po otcově smrti se s matkou přestěhoval do Častolovic a začal navštěvovat školu broumovských benediktinů. Ve studiích dál pokračoval v jezuitských kolejích v Jičíně, Kladsku, Praze a v Olomouci, kde se seznámil s polským jezuitou Mikulášem Lenczyckým (Nikolajem Leczyckým), který měl vliv na Balbínův vstup do řádu roku 1636 a dal směr jeho vědecké a spisovatelské tvorbě. Balbín se těšil také vlivu jiného významného jezuity, tentokrát Angličana Edmunda Kampiána, který byl dříve profesorem pražské univerzity. Pod vedením P. Jiřího Plachého se spolu s ostatními akademiky klementinské koleje zúčastnil boje proti švédům na Karlově mostě roku 1649 a byl přitom zraněn. Vyzkoušel si také misionářskou činnost, ale jeho představení usoudili, že řádu prospěje víc jako profesor. V Praze měl Balbín dost času na bádání a psaní a jeho přátelé měli často hodně práce s uklidněním rozruchu, který jeho satirické a odborné práce způsobovaly mezi těmi, proti kterým byly namířeny. Sám Balbín ovšem neměl strach, dobře věděl, že za ním stojí vysoká hierarchie řádu, na který byla v jeho největší slávě světská moc krátká, a jeho přátelé byli skutečně vlivní. Přesto raději odešel do ústraní do Klatov, kde se pak cele věnoval studiu a literatuře.
Balbínova všestrannost je ohromující. Jako student začal psát poezii, zvláště krásné jsou básně mariánského kultu (věřil, že ho Panna Maria zachránila, když byl na smrt nemocen), a psal ji téměř až do smrti. Psal hry, teorii divadla, meditace a teologické spisy. Napsal také několik prací z oblasti pedagogiky, dlouho měl v řádových kolejích hodiny rétoriky. Avšak jeho hlavní význam tkví v historické práci. Za svou lásku k českým dějinám vděčí možná Hájkově kronice, kterou jako malý chlapec přečetl údajně šestkrát. Své znalosti si neustále prohluboval a rozšiřoval v bohatých řádových knihovnách a v archivech doma i v cizině (zvlášť byl nadšen vídeňskými historickými archivy). Díky tomu se mohl pustit do rozsáhlých encyklopedií. Z nich nejvýznamnější jsou Výtah z dějin českých (Epitome rerum Bohemicarum) a Rozmanitosti z historie království Českého (Miscellanea historica regni Bohemiae). Toto vlastivědné dílo mělo mít okolo třiceti svazků s Dodatky a vysvětlivkami, ale za autorova života vyšlo jen deset dílů. Z jeho pozůstalosti byla vydána také vynikající kniha, která mimo jiné pojednává o historii pražské univerzity, o životech učených Čechů a obsahuje popisy knihoven se seznamem rukopisů. Nazývá se Učené Čechy (Bohemia docta).
Zbývá ještě jedno dílo, mnohem kratší než většina jeho prací, ale zato nejproslulejší (jeho český překlad si můžete přečíst na těchto stránkách). Balbínova Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého (Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, pracipue Bohemika) je sice útlá knížka, ale byla napsána s vlasteneckým zápalem a o jejím obsahu napovídá skutečnost, že byla vydána až roku 1775 a vzápětí to, co nebylo prodáno, bylo opět zabaveno. Balbín v ní totiž nejen mistrně obhájil svůj milovaný rodný jazyk, ale kromě utrhačů češtiny si vzal na paškál také habsburské monarchy a tehdejšího purkrabího v Čechách Bernarda Ignáce z Martinic (na chování tohoto šlechtice Balbín napsal také satirickou sbírku Trophaeum (Pamětní nápis). S pomocí postřehů zachycených v Obraně se nyní pokusím popsat prostředí, ve kterém česká barokní literatura vznikala.
Čeští stavové se po defenestraci 23. května 1618 stali pány Prahy a tím i Čech. Zřídili třicetičlenné direktorium, které mělo rozhodovat o dalším postupu (v jeho čele stál Václav Vilém z Roupova). Měli armádu a výborného vojevůdce Jindřicha Matyáše Thurna. Měli také spoustu optimismu a peněz. Jenže všeho ostatního se jim nedostávalo. Neměli spojence, kteří by se mohli postavit Habsburkům a jejich přívržencům; převážně katolická Morava byla ve sporu neutrální; jejich nový král Fridrich Falcký, kterého si zvolili po smrti Matyáše, se neosvědčil; nakonec se ukázalo, že žádný z nich není ochoten obětovat svůj majetek k naplnění prázdné státní pokladny (kterou pomohl vyprázdnit také Albrecht z Valdštejna, když jako dobrý katolík přeběhl do tábora zákonného krále Ferdinanda II.). Tak se stalo, že v onen osudný den 8. listopadu se vojákům, kteří nedostali žold, nechtělo bojovat. Další část armády se rozprchla tváří v tvář císařským a hrstka věrných byla rozprášena po dvou hodinách bitvy. Zimní král Fridrich rychle utekl do Falce a císař Ferdinand porazil i jeho. Tím ale triumfy habsburského domu skončily. Dalších dvacet šest let se museli bránit Dánům, Švédům a jejich spojencům. Třicetiletou válku skončil v neprospěch Habsburků Vestfálský mír roku 1648. Tento dlouhý konflikt zamíchal s rozložením sil v celé Evropě a znamenal také ohromné změny poměrů ve vzbouřivších se Čechách.
Žádný panovník totiž nemůže nechat takové povstání nepotrestané, natožpak Habsburkové, kteří už ztratili chuť nechat se omezovat stavy. Svou pomstychtivost mocný rod zčásti ukojil 21. června 1621 okázalou exekucí na Staroměstském náměstí. O tom, že stavovské povstání bylo provázeno nešťastnými rozpory, svědčí i to, že soudci byli většinou příbuzní odsouzenců.Například rytíř Heřman Černín z Chudenic přihlížel stětí svého bratra Diviše. (Což byl jediný odsouzený katolík; vinili ho z toho, že jako hejtman Pražského hradu defenestraci nezabránil.)
Popravu sedmadvaceti českých pánů, kterou Alois Jirásek přiléhavě nazval truchlohrou, následovaly rozsáhlé konfiskace majetku nejen popravených šlechticů a měšťanů, ale i dalších povstalců a nekatolíků. Tři čtvrtiny půdy změnily držitele; profitovala zejména katolická církev, jejímž příslušníkům se za direktoria dála mnohá příkoří, a cizí šlechta, neboť většina velitelů vedoucích Ferdinandova vojska proti stavovské armádě, se v bohatých Čechách rozhodla usadit. To ovšem neznamená, že by rodiny všech vzbouřenců přišly o své bohatství, protože nešťastná válka rozdělovala rodiny. Často jeden syn bojoval proti Habsburkům, kdežto druhý je hájil, o rozdílném vyznání nemluvě. Ještě hůř dopadla královská města, ačkoli šlechtě téměř nepomohla, jelikož hrdá česká aristokracie si svou válku chtěla vyhrát sama, bez pomoci nějakých obchodníčků a řemeslníčků. Města byla zničena majetkově i politicky: na sněmech jim už nenáležel ani jeden jediný hlas. Pravomoc stavovského sněmu byla samozřejmě též umenšena. Cizinci se mohli bez jeho svolení v Čechách zakupovat (což činili s velkou chutí) a zákonodárnou moc si panovník přisvojil úplně. České království se stalo dědičnou monarchií. Němčina se stala druhou úřední řečí státu. Katolictví se podle nové ústavy stalo jediným povoleným a podporovaným náboženstvím.
Ještě nebylo dost pohrom! Válka se protahovala, českými zeměmi pochodovala vojska, města byla obsazována cizími žoldáky, dokonce i Praha byla obležena Švédy. Bohatou zemi vyjídaly armády a epidemie kosily ty, co nepadli ve válce. Nekatolíci prchali, pokud to bylo možné, do sousedního Saska, kde se mohli skrýt před rekatolizací. Drtivá většina české inteligence, především Čeští bratří, emigrovala. Skvělé rudolfínské sbírky si odnesli švédští vojáci. Snížení počtu obyvatel znamenalo znevolnění poddaných. Čechy byly znovu zalidněny přistěhovalci z Německa a to byla pohroma pro češtinu. Kostely a školy chátraly, protože kněží a učitelé opustili svou vlast, aby se nemuseli vzdát své víry.
Jejich místo zaujali jezuiti, které direktoři v roce 1618 vyhnali. Stali se z nich faráři, dokud nebyli vyškoleni katoličtí kněží. Zakládali vlastní koleje, hojně podporováni šlechtou, která chtěla osvědčit svou náboženskou horlivost a zalíbit se panovníkovi. Samozřejmě mezi jejich donátory byli také katoličtí páni, kteří si konečně oddechli, že už nebudou utlačováni kacíři. Vysoká kvalita jezuitského školství ovšem byla proslulá již před rokem 1620. Například Zikmund Winter v Dějích vysokých škol pražských píše:
„Ať se soudí o jezuitské činnosti celkové jakkoli, toho jim příti se nesmí, že ve školství byli čiperní, XVI. stol. jest veliká epocha v školství a jezuitům náleží v ní ten velký význam, že školství jimi se zvelebilo, stálo a prospívalo. … A přes všecky všudy újmy jezuitské školy rostly, r. 1577, jezuitských žáků počítá se do 400, r. 1588 do pěti set, r. 1597 do sedmi set. Píšeť jezuita r. 1577, že z nejvzdálenějších krajin žáci se hrnou „fama tantum nostrarum sholarum“ a že kolej nikdy předtím neměla vyšších škol rozkvetlejších. I šlechticové již dávali se zapisovati do filosofie, o jednom z nich paměti r. 1584 praví, že vykonal celý běh filosofický, což v Čechách neslýcháno.“
Ale jezuité nebyli jen učitelé, byli to především misionáři a jejich zkušenosti byly v Čechách potřeba. S nimi přišla rekatolizace. Pod záštitou světské moci se misionáři pustili do násilného pokatoličťování. Pravděpodobně nejúčinnější metodou bylo využití vojska. Znamenalo to zhruba toto: misionář přišel v doprovodu několika vojáků do stavení a oznámil hospodáři, že pokud odmítne přestoupit na samospasitelnou víru katolickou, vojáci se u něj ubytují. Ve většině případů to fungovalo. Podobně se postupovalo i ve městech. Jezuité se dále starali o udržování zbožnosti nových věřících a posílení víry těch starých. K tomu účelu oživili české legendy a kulty českých světců, zvlášť svatováclavský, a v osmnáctém století se zasadili o kanonizaci svatého Jana Nepomuckého. Pořádali poutě na svatá místa, tedy místa spojená se zázraky oněch svatých. Lidé si zvlášť oblíbili studentská představení zvaná mystérie. Důležitou součástí působení jezuitů na věřící bylo také vydávání všelijakých náboženských knížek a kázání na veřejných prostranstvích (příležitostně doprovázená zabavováním a pálením kacířské literatury). Tak se v Čechách postupně rozšířilo katolictví, jen tu tam zbyly ostrůvky utrakvistů, a země se vzpamatovala z války.