Něha vlků

Překlad anglické povídky The Tenderness of Wolves od countesszero.

Pár: Severus Snape/Remus Lupin

Shrnutí děje: Voldemort je mrtvý, ovšem Harry Potter taky, protože po jeho smrtící kletbě znovu neožil. Severus Snape přežil, ale je odsouzený žít bez magie, a Remus Lupin taktéž žije, jenže ve válce ztratil ženu i syna. (Což je celé záminka k tomu, aby se Snape živil prostitucí a Lupin jeho služeb byl ochotný využít, nebo-li propracovanější PWP s vlkodlačím sexem.)

Poznámky překladatelky: Prohlašuju, že povídka nebyla napsána, natož přeložena, za účelem zisku; Harry Potter a vše kolem něj je duševním vlastnictvím J. K. Rowlingové. Překlady jistých slov jsou převzaty z českého vydání Harryho Pottera v nakladatelství Albatros.

--------

Část 1: Noc v Obrtlé

Remus slyšel, co se o Severusovi Snapeovi povídá.

Přitom ani nikdy nevěřil, že Snape vůbec přežije válku. Nebylo by to spravedlivé, když tolik jiných, tolik mnohem lepších mužů a žen přišlo o život. Lily, James, Sirius, Alicia, Frank, Sirius, ... a tolik, tolik dalších. Všechny ty chudinky děti, které ten jeden rok učil v Bradavicích, jsou většinou mrtvé nebo se skrývají.

A chudáček Harry. Kdysi veliká naděje světlé strany, Vyvolený, teď jen další mrtvý hrdina. Pořád zůstává jedním z důvodů, proč anglická kouzelnická populace pokračuje ve svém beznadějném boji, jenže proč bojovat, když je nepřítel mrtvý? Vstupní síň ministerstva kouzel hlídá Nevilova socha v nadživotní velikosti, jak Voldemortovi svým mečem zasazuje smrtelnou ránu.

Ačkoliv světlá strana zvítězila, jak se propagandistické letáky vydávané ministerstvem snaží všechny přesvědčit, Umbridgeová je stále tu. Malfoy ze země odešel, ale říká se, že kouzelnickou Británii do velké míry ovládá pomocí podplacených loutek u Starostolce.

Jsou tu nové tváře, mladé a usměvavé, mnohoslibné a sladce lhoucí, řízené starými silami, v skrytu chráněnci starých čistokrevných rodin.

Všechno se tváří nově, nezměnilo se nic.

Proto ale samozřejmě zrovna nepostává v zimním chladu Obrtlé uličky, těsně zahalený teplým zimním pláštěm a očarovanou podobou. Potřebuje si ulevit, proto je tady, dvě noci před úplňkem. Neustávající vrčení, chtění, lačnost a žízeň ho od včerejší noci dohánějí k šílenství. Přes den ani pořádně neustoupily do pozadí, a teď mu určují směr a zahánějí do nejtemnějšího kouta jeho duše všechno, co ho dělá Remusem, člověkem, rozumným a něžným.

Touží plenit, ubližovat, podmaňovat si.

Otevřou se dveře hospody, do jinak tiché noci zazní vysoký, nakřáplý stařecký hlas zpívající jakousi přisprostlou písníčku. Jeho posluchači, opilí či sjetí či obojí, se smějí a pobízejí ho, pak se dveře zase zavřou.

Do černé noci vyvrávorají dva muži, jeden se o toho druhého ztěžka, opilecky opírá a z plna hrdla se chechtá.

„– mě vykouříš?“

Druhý muž zabručí odpověď. Remus neslyší, co říká, ale zabarvení toho hlasu, jeho tón v něm něco zažehne. Než si plně uvědomí, co dělá, slepě klopýtá za nimi. V úzké uličce, do níž dojdou, je tma jako v pytli. Rozsvítí se hůlka a sešle slabé, šedavé Lumos, od něhož je stěží vidět.

Stačí ale na to, aby se ukázalo, že jeden z mužů je Severus Snape, bývalý profesor lektvarů v Bradavicích, svého času jeden z nejlepších studentů, lepší než Sirius, James a on sám. Remus si doteď pamatuje, co všichni říkali, jakou bude mít Severus Snape zářnou kariéru, se svými schopnostmi, mocnou magií, se svým intelektem a ambicemi.

V šestém ročníku už všichni věděli, že je Snape Voldemortův chráněnec – dostával finanční prostředky z tajemného zdroje, měl účet u Gringottových, rodičům domů posílal peníze a mohl si dovolit stýkat se s Luciusem Malfoyem.

Ano, ze Snapea bude velký muž, říkali o něm.

Teď Severus Snape klesá na kolena, rychle rozepíná kalhoty druhého muže a vytahuje z nich napůl tvrdý, docela velký penis. Pokud by snad Remus měl pochyby o obchodní povaze střetnutí, v mžiku je zažene paklík bankovek a pár mincí, které muž strčí Snapeovi do rukou. Snape je rychle schová do kapsy, a do toho už hlasitě olizuje a ocucává mužův úd.

Takže takhle dopadl Voldemortův slavný chráněnec, pomyslí si Remus chladně.

Před očima mu vyvstane Dořina tvář, okamžik před tím, než zemřela.

„Jsem v pohodě! Běž dál, Remusi!“ zasmála se, v souboji s Dolohovem ve svém živlu, tím svým zarputilým, ďábelským způsobem, roztančená jako šermíř, a pak se náhle sesula k zemi, oči vyhaslé.

Seběhlo se to tak rychle, Remus ani neměl čas přemýšlet, jen na ni přihlouple zíral, než Dolohov namířil hůlku na něj.

On taky zemřel, svým způsobem, ale jak tak ležel paralyzovaný kletbou a jemně na něj mrholilo, vlk odmítl odejít, hlasitě se ozval, šlo mu o čiré přežití, chtěl žít dál.

(Dora byla pohřbena spolu s jejich dítětem po boku svého otce a matky. Rodina spojená smrtí, práchnivějící kosti v mlčící zemi.)

Remus si říká, jestli ho Snape vidí. Kdysi by kolem něj bez povšimnutí neproklouzla ani myš.

Světlo vydávané zaklínadlem Snapeovi nijak nelichotí. Jeho tvář je křídově bílá, hrubé vlasy se mu lepí na kůži. Muž nad ním zaheká, zajede mu rukama do vlasů a pustí se do přirážení.

„Tumáš, kurvo špinavá,“ zamumlá, než začne hýbat pánví. Snape neklade odpor. Jen svoje pavoukovité prsty roztáhne na jeho stehnech a drží, dokonce povzbudivě zabrouká. „Se do tebe vystříkám, bereš?“ zahuhlá muž a Snape předstírá další zasténání. Ještě jeden příraz a muž vyvrcholí, Snapeovu tvář přimáčknutou do svého klína.

„Jen to spolkni, ty zmetku,“ řekne a Snape se konečně podvolí a polkne. Muž ho bez varování pustí, udělá krok a Snape ztratí rovnováhu a padne obličejem dolů na dláždění. Muž si zapne kalhoty a nechá ho tam, bez ohlížení, rozsvícenou hůlku si odnáší s sebou.

Snape se pomaloučku zvedá, obezřetně, beze spěchu. Zahledí se do tmy.

„Představení skončilo,“ zabručí.

Remus přistoupí blíž. Pohled na Snapea, kdysi tak pyšného a arogantního, jak si vkleče utírá z tváře sperma, v něm cosi zažehne.

„Můžu tě ošukat?“ zeptá se neomaleně.

„Deset galeonů,“ opáčí Snape bez rozmýšlení.

Remus mu peníze odpočítá do ruky, jednu z těch nových papírových bankovek, které Gringottovi spolu s ministerstvem loni zavedli. Snape ji strčí do kapsy, otočí se, rozepne si tenké, ošoupané kalhoty a nechá si je spadnout ke kotníkům. Remus se zadívá na jeho hubený zadek. Nic moc. Pleskne ho přes jednu půlku, tak jako by pleskl koně, jen aby viděl, co Snape udělá, ten ale ovšem neudělá nic. Jenom se rukama zapře o zeď a trpělivě čeká.

Když mu Remus rozevře půlky, vidí, že otvor mezi nimi už je trochu roztažený, kolem dokola naběhlý a začervenalý. „Vidím, žes už dneska měl co dělat,“ prohlásí.

Snape neodpoví.

„Kolik chlapů už tě dneska šukalo?“ Remus cítí, jak se v něm vzmáhá zvrácená radost, že ho může ponížit.

„Čtyři,“ řekne Snape zvláštně zabarveným hlasem. Nenávistně? Poražanecky? Snad se v něm mísí obojí. Kdo ví.

„Kolik ptáků jsi vykouřil?“

„Sedm nebo osm.“

„Ne dost, abys vyšel,“ naváže Remus. „Budeš jich dneska v noci muset vykouřit víc, aby sis mohl dovolit teplou večeři a postel.“

Snape mlčí, jen vystrčí zadek. Se sevřenou čelistí stoicky zírá na cihlovou zeď. Remus ze zvědavosti hmátne po jeho péru, pochopitelně mu nestojí.

„Nechci s tebou šukat tady,“ řekne. „Najmeme si pokoj.“

Snape si natáhne kalhoty a následuje ho, tvář bezvýraznou. Drží si od něj trochu odstup, jako toulavá kočka: hladová, ale opatrná.

Remus se tu vyzná a najde levný hotýlek, který pronajímá pokoje na hodinu. Když platí, provozní mu dokonce strčí pod nos umolousané „menu“ s nabídkou jídla a laciného alkoholu za přemrštěné ceny. Remus s pohledem na Snapeovu vyzáblou postavu něco objedná a provozní se lascivně usměje a popřeje mu dobrou zábavu v jejich nejlepším „apartmá“.

Apartmá, dá-li se tomu tak říkat, sestává ze dvou místností, koupelny s velkou vanou a ušmudlané „tygří“ předložky na podlaze. Povlečeno je černým saténem (se skvrnami) a po pokoji se válí polštáře křiklavých barev.

Učiněné hnízdečko lásky.

Celé to páchne nasládlým parfémem, příliš silně, jako by se někdo snažil přebít ošklivý smrad.

Rudohnědé tapety Remusovi připomínají zaschlou krev.

„Dáme si koupel, co říkáš?“ prohlásí. Očarovaná podoba ho svědí. Sevře ruce v pěst, pak si podrbe cizorodé strniště na bradě.

Neodbytný vlk v jeho nitru kňučí a škrábe, aby ho pustil, čichá krev.

Snape se uchechtne, je to nepříjemný a neradostný zvuk. Musí vědět, že vypadá a páchne nevábně; je cítit příliš mnoha nocemi strávenými pod mostem v jedněch šatech a botách. Než Remus něco stihne říct, Snape se beze slova svlékne a nahý odkráčí do koupelny.

Ne že by to Remuse šokovalo.

I když možná že ano.

Snape, kterého znával, by se nikdy před nikým takhle beze všeho nesvlékl, ani by si takhle vulgárně nevykračoval. To jen ukazuje, pomyslí si Remus, jak rychle člověka připraví o slušné vychování, pýchu i eleganci, musí-li si na živobytí vydělávat tím, že kouří péra.

Znechuceně máchne hůlkou a Snapeovy šaty odletí do kouta. Pak ho následuje do koupelny.

Ostré bílé světlo, jež v koupelně svítí, zdůrazňuje Snapeovy propadlé tváře, jeho nos se zdá ještě větší a jeho oči jako černý jantar zasazený do slonoviny. Jeho penis vypadá ošklivý a rudý, v porovnání s nažloutle bledou kůží, ba téměř namodralou tam, kde se táhne jen přes kosti a klouby – na kolenou, loktech, lícních kostech. Snape nikdy nebýval přitažlivý, teď ale vypadá přímo groteskně.

Zatrpklou, nenávistnou část Remusova já zvláštně těší, že ho vidí padlého na takové dno.

Připomene si Dořinu tvář, jak se ráda usmívala. Díky tomu rozvernému úsměvu se mu hned zalíbila. Byl to úsměv nezbedného piráta a každý si hned připadal, jako by se s ním právě podělila o náramný vtip.

O to všechno přišel a zpátky už to nikdy nezíská, ale tohle mít bude. Tahle pomsta bude jeho.

Snape se posadí do vany a pustí kohoutek. Vyvalí se pára a pomalu začne plnit místnost.

Remus najde láhev hutného, lacině navoněného oleje a vylije ji všechnu do vody. Olej na jejím povrchu brzo vytvoří tlustý, špinavý film. Jeho citlivému nosu se ta vůně nelíbí, jenže olej je to pravé k souložení ve vodě.

Když Snapeovi přikáže, aby si klekl, znovu ho zaskočí, jakou tupou poslušnost Snape projevuje. Přeje si, aby se to Snapea víc dotýkalo, aby byl zatrpklejší. Ještě svůj příkaz nedořekl a Snape už ve vaně klečí na všech čtyřech. Po zádech se mu rozstřikuje teplá voda. Pod zjizvenou kůží plnou modřin se rýsuje každý obratel.

Zosobněná porážka.

Snapeův zadek není tak kostnatý, jak vypadal prve, ale ošklivě zjizvený. Kůže má zvláštní odstín, nafialovělý a oteklý. Sotva se Remus podívá zblízka, hned se zase odtáhne: někdo Snapea musel kdysi rozříznout do masa a jizva se pak špatně zahojila.

Remus se vrátí pro hůlku. Snape na kolenou netrpělivě přenese váhu, pak se zatváří poplašeně, když uvidí hůlku v jeho ruce.

„Neublížím ti,“ řekne Remus, „aspoň ne teď.“

Sešle hojivou formuli, pamatuje si jich z války docela dost, a pak se posadí a čeká. Za pár okamžiků se jizva zacelí a zůstane po ní jen zdravě růžová kůže. Snape se na něj podívá s nakrčeným čelem. Zjevně je zmatený.

„Děkuju,“ řekne pomalu, v hlase velkou nedůvěru. Teď je ostražitý, nespouští ho z očí, jako vyplašený kůň.

Remus neodpoví, jen hůlku odloží, svlékne se a vleze si do vany za něj. V rohu na poličce jsou jednotlivě balené kondomy a lubrikanty a Remus na Snapeovu díru vymáčkne olej. Zacuká v ní.

Potom začne olej vtírat dovnitř. Vezme do ruky Snapeův penis a zbytek lubrikantu rozetře po něm.

„Hoň se,“ řekne a Snape okamžitě poslechne. Remus dál tře jeho díru – jemněji, než je mu po chuti, jenže dneska večer chce, aby si to Snape užil – ať se mu to líbí, nebo ne. Chce ho ponížit skrze jeho vlastní chtíč, jeho vlastní tělo.

Nebo přinejmenším skoro.

Snapeovy pohyby nabírají na intenzitě a Remus do jeho kluzké díry strčí prst, ale jen mělce.

„Těsná,“ řekne. „Čekal bych, že po tom všem dnešním šukání budeš uvolněný.“

Snape mu začíná vycházet vstříc. Remus prst vytáhne.

„Otoč se,“ přikáže.

Snape se otočí, položí se do teplé, mydlinkové vody, nohy roztažené. Tak jako prve, naprostá absence odporu Remuse znechucuje, ale taky vzrušuje.

V ústech má sucho.

„Šukej se prsty,“ řekne. „Ukaž mi, kolik do sebe dokážeš dostat.“

Snape pokračuje v onanování. Jeho penis je, až na rudý žalud, tmavý. Pěkně mu stojí a bradavky má zduřelé. Přes prsa se mu přelije voda, potom se prohne v zádech a dlouhými prsty lačně obkrouží okraj své díry.

Remus se spokojeně zazubí.

„Tohle ve skutečnosti jsi,“ prohlásí tiše. „K tomuhle jsi odjakživa směřoval.“

Snape ho sleduje zpod ztěžklých víček. Možná stejná slova slyšel už dřív. Remus si je jistý, že nejeden člověk musel jeho služby vyhledat, jen aby ho potrestal, aby se mu pomstil, tak jako on.

Za mrtvé, za navždy ztracené.

Snape se ošklivě uchechtne a honí se rychleji. Dva prsty druhé ruky má zastrčené v díře a Remus od nich nedokáže odtrhnout oči, od toho, jak se zasouvají a vysouvají ven.

Vezme se do ruky a, zatraceně, tohle je přesně ono. Úplně mu vzrušením buší srdce. Snape má prázdný výraz, ovšem oči ostražité, sleduje jimi každý jeho pohyb.

Remus zavrčí, vytáhne Snapeovy prsty z jeho díry a vrazí dovnitř sám, hrubými přírazy, potěšený bolestí v jeho tváři.

Snape se oběma rukama zapírá o okraj vany a kachlíčky na ním, snaží se odtáhnout, ale Remus je neúprosný.

„Bolí to?“ zeptá se.

Snape polkne a pak přikývne.

Na to Remus zpomalí, až se pohybuje jen neznatelně. Vezme do ruky Snapeův ochablý penis. Snape ho odstrčí, shodí jeho ruku dolů.

„To je dobrý,“ zamumlá jen. „Už mě prostě konečně ojeď.“

Remus nezrychlí, místo toho zkusí pohnout pánví, zlehka klouže dovnitř a ven a pozorně Snapea sleduje. Konečně se Snape po pár minutách mlčenlivého, pomalého šukání najednou kousne do rtu a odvrátí tvář, ale Remus oboje dobře vidí. Chytne ho za boky, aby se nemohl odtáhnout, a pokračuje v šukání pod tím samým úhlem, pomalu, neúprosně.

Snape mu maličko vychází vstříc, ale tvář dál odvrací, skrývá ji za mokrými vlasy, jako by najednou nedokázal unést svou hanbu. Remus cítí, jak se kolem něj zatíná, a pokaždé, když se ho Snapeovo tělo pokusí vtáhnout hlouběji, pokaždé, když Snapeovi unikne tichý, zlomený vzdech, pokaždé, když křečovitě škubne prsty svírajícími okraj vany, Remu se cítí o něco víc posilněný, mocný, vítězoslavný. A když Snapeův penis zase vezme do ruky, Snape konečně neprotestuje. Remus vnímá, jak je horce tvrdý, vnímá, jak se hebká, mokrá kůže shrnuje sem a tam po jeho délce. Párkrát ho pohoní do rytmu se svými přírazy a Snape se proti němu pokaždé vzepne, hruď se mu zvedá nad hladinu.

Remuse už bolí kolena a musí se chodidly zapírat o stěny vany a pevně se držet jejích okrajů, aby neklouzal, aby mohl Severuse Snapea šukat.

Vidí, jak je Snape blízko, jak má napjaté, tvrdé bradavky, jak se zatíná a chvěje jako děvka, jíž taky je. Paradoxně taky vypadá, že brzo zpanikaří. Remus cítí vlny strachu, který se z něj vyplavuje, a vidí v jeho zkřiveném obličeji cosi jako zoufalství. V tom se z něj prudce vytáhne, jen okamžik předtím, než by Snape vyvrcholil, a nakloní se nad něj.

„Otevři oči,“ zavrčí a Snape to udělá.

Remus se sevře v ruce, zuřivě se honí, poháněný teď něčím jiným, něčím temnějším.

„Otevři pusu,“ přikáže bez dechu, a jakmile Snape poslechne, nakloní se nad něj, zapřený o jednu ruku, a udělá se mu do obličeje, vystříká se do té jeho záštiplné tváře.

Když se konečně zvedne do podřepu, ztěžka oddechuje.

Snape tam jen leží, hledí na něj a Remus si pomyslí: tohle nestačí.

Ne doopravdy.

Jenomže, bude to někdy stačit?

Dejme tomu, že by sem přišel každý týden a omrdal Severuse Snapea do bezvědomí. Ponižoval by ho, ubližoval mu, trestal ho... čeho by tím reálně dosáhl? Očekával od ubližování Snapeovi víc, a teď mu to celé připadá prázdné.

Po pravdě, pomsta není skutečný důvod, který ho sem přivedl, jenže vlkodlačí kletba Remuse naučila nezkoumat temná zákoutí své mysli vskutku mistrně.

„Jen se na sebe podívej,“ pronese výsměšně, hlas podbarvený bolestí, již si do téhle chvíle neuvědomoval, „nebyl jsi to ty, kdo mě ponižoval? Posmíval se mi? Ty si to samozřejmě nepamatuješ. Vysmíval ses tolika lidem.“

Z čeho se Remusovi doopravdy vaří krev je to, že to Snapea ani nezajímá.

„Tak mě potrestej,“ oplatí mu Snape drze, „jen do toho, ukaž mi, kde je moje místo!“

Zasměje se.

„Jen do toho, ojeď mě, vysvětli mi, jaká jsem špína,“ popichuje ho. „Vyčti mi moje hříchy, zatímco mi budeš strkat péro do zadku. To mě jistě naučí.“

Remus uhodí pěstí do okraje vany.

„Sklapni, ty kurvo!“ zasyčí. „Sklapni, ty lháři, zrádce, vrahu, ty špinavej darebáku, ty nicko.“

Popadne Snapea za splihlé, mokré vlasy a zakloní mu hlavu, co to jde.

Pamatuje si jeho krk, jeho kůži; to místo, které jedenkrát políbil, před mnoha a mnoha lety. Před celou věčností, když kolem nich bujel život a válka byla jen dobrodružství, které si kluci vymýšlejí, aby si mohli hrát s dřevěnými meči. Ten polibek k ničemu nevedl, aspoň ne k ničemu dobrému.

„Měl bych si tě pamatovat?“ prohodí Snape, aniž by přerušil své obscénní chování. Hladí se, jako by se hladila kurva, pomalými, lenošivými pohyby. Jednou dlouhou nohou si Remuse přitáhne blíž a Remus ztratí rovnováhu a přepadne dopředu. Na okamžik se oba ocitnou pod vodou.

Remus si pomyslí, že by ho prostě mohl... podržet dole. Přitisknout mu na ty tenké, trpké rty dlaň a počkat, až z něj vyprchá veškerý jeho bezcenný, ubohoučký život.

Ani nemusí nic dělat.

Upírá na něj pohled a Snapeovy doširoka otevřené černé oči mu ho pod vodou oplácejí. Kolem tváře se mu vznášejí pramínky černých vlasů. Teprve po několika dalších vteřinách, když se Snapeovy oči začínají zavírat, si Remus uvědomí, že se nebrání.

Místo toho Snapeova dlaň spočívá na jeho ruce, hladí ji zvláštním, láskyplným pohybem, jako by matka hladila po hlavičce dítě. Pak zvolna, jak Snape ztrácí vědomí, začíná sklouzávat dolů.

Ještě okamžik a Snape bude pryč.

A co budu já? pomyslí si Remus. Volný? Já nikdy volný nebudu. Ne jestliže moje Dora leží v studené, černé hlíně, a náš Teddy s ní, ne jestliže všichni ti mrtví dál spí ve svých hrobech a já jsem pořád naživu.

A v příštím okamžiku Snapea prudce vytáhne a oba najednou zvedne z vany.

Přistanou na tvrdých dlaždičkách. Remus zjistí, že se o něj bledé končetiny omotaly jako nějaká vodní rostlina. Vstane, odejde do ložnice najít svou hůlkou, a když ji na posteli objeví, hned se vrátí ke Snapeovi a namíří mu ji na plíce.

Z úst a nosu mu vytryskne tenký pramínek vody, hlenů a taky trocha krve. Sotva nabude vědomí, prudce se rozkašle. Remus si říká, že si každou chvíli ty pitomé plíce vydáví. Pak se pod náporem dalšího záchvatu kašle schoulí do sebe.

Nakonec zůstane bez hnutí ležet, oči upřené na strop.

„Proč jsi to neskoncoval, zbabělče?“ zeptá se chraptivým hlasem.

Remus stiskne rty.

„Mohl jsi tvrdit, že jsem se tě pokusil okrást,“ pokračuje Snape, než se zase zkroutí kašlem.

„Protože tebou opovrhuju, z hloubi duše, každou částečkou srdce, vším, co ze mě zbylo,“ procedí Remus mezi zuby, „a každý den, co jsem naživu, je pro mě peklo. Darovat zrovna tobě smrt a věčný spánek by bylo milosrdenství, které ti nehodlám dopřát, je to dar, kterým bych tě nikdy neobdařil, ani kdybys mě o něj prosil, pro tebe by ho byla věčná škoda. To bych nikdy nesnesl.“

Snape, který konečně přestal s tím svým kašláním, se podepře na loktech a s chladnou zvědavostí se na něj zadívá.

„Koho jsem ti teda zabil?“ zeptá se. „Rodiče, dětičky, milence? Zvířátko?“

Remus zjišťuje, že je uhranutý jeho černýma očima. Nejsou samozřejmě černé, ale nikdy neviděl temnější, chladnější oči. A přesto si vzpomíná na jedno odpoledne, kdy věřil, že jsou plné tepla, snad i náklonnosti.

„Taky se mi líbíš,“ ujistil ho Severus než si rozepnul kalhoty a stáhl si je dolů. „Vždycky ses mi líbil. Nejsi jako ti druzí, jako Black nebo Potter.“

Teplé sluneční světlo, které je zalévalo skrze okna vysoká až do stropu, je hřálo na bledé kůži.

„Políbil jsi někdy někoho... tam dole? Nebo tě tam někdo políbil?“ zeptal se Remus.

Jaký jen býval bláhový chlapec.

Severus se usmál.

„Chceš říct, jestli jsem někdy někoho kouřil?“

Remus se začervenal a pak přikývl.

„Nic to není,“ prohlásil Severus a trochu roztáhl nohy. Penis už mu napůl stál, a ačkoliv byl Remus nevinný, po ničem netoužil tolik jako vzít ho do úst a ochutnat.

„Tak do toho,“ řekl Severus. „On tě nekousne!“

Remus víc pobízet nepotřeboval. Nesměle ho vzal do ruky a začal ho třít tak, jak to měl sám rád. Bylo to dost zvláštní, dotýkat se cizího přirození.

Severus byl trochu kratší než on, ale zase tlustší. Ta rozdílná tloušťka byla příjemná. Připadal mu těžší než jeho. Konečně se sklonil a olízl ho. Chutnal lehce po moči a trochu lepkavě, ale taky po štiplavém mýdlu, které všichni bradavičtí kluci používali.

Nahoře Severus tichounce zakňučel a ten zvuk Remuse pobídl, aby otevřel doširoka pusu a zavřel ji kolem jeho penisu. Jeho vlastní se mu přitom postavil. Když Severus zvrátil hlavu, Remus nedokázal odtrhnout oči od namodralých žil pod tenkou bledou kůží a pohybujícího se ohryzku.

Pořádně zacucal, ucítil slanost preejakulátu a zasténal. Severus se blížil vyvrcholení, poznal to, kroutil se pod ním, kostnatá stehna sebou cukala a chvěla se. Remus zkusmo zavřel dlaň kolem jeho varlat a příjemně ho překvapilo, jak jsou na dotek teplá a hladká. Byla napjatá, přitažená vzhůru a Remus olízl penis po celé délce, pak jazyk přitiskl naspod a nechal si špičku proniknout to hrdla, bez ohledu na mírný pocit dávení.

Severus sebou zacukal a přerývaně vydechl. Remus ten zvuk jen hltal. Každý zvuk, který Severus vydal, byl jako vyznání lásky, další „miluju tě“ ... které by Severus za žádných okolností neřekl, ne jemu, přinejmenším ne nahlas. Tímhle ovšem, měl Remus pocit, se tomu přiblížil nejvíc, nejblíž.

Když Severus ztuhl a vyvrcholil, Remus ho nenápadně vzal za ruku, sevřel ji a se zavřenýma očima jazykem slízal poslední kapku.

„Miluju tě,“ říkal si přitom v duchu a srdce mu málem vyletělo z hrudi štěstím.

„Á patnáct galeonů je tvých,“ pronesl za jeho zády hlas, v němž Remus poznal Notta. Jeho mozku to docházelo jen se zpožděním.

„Cože?“

Severus od sebe jeho obličej se zasmáním odstrčil a natáhl ruku k Nottovi, který mu do dlaně s pobaveným úšklebkem jednu po druhé naházel mince. Ten smích Remuse řezal v uších. Z ničeho nic se ze stínů, zpoza polic, vynořili další kluci, samí Zmijozelové, smáli se gratulovali mu.

„Co to má znamenat? Severusi?“

Severus s Nottem se rozesmáli ještě hlasitěji, a pak si Snape zapnul kalhoty. Nott mu pomohl na nohy a nato byli oba pryč.

Jak je to dávno? Zdá se to jako tisíc let. Toho chlapečka nechal za sebou, jeho ostatky pohřbil ve tmě. A přesto ho ta vzpomínka nikdy neopustila. Nikdy nezapomněl na to ponížení. A nejvíc ponižující na ní je, že pořád ještě cítí mravenčení pod kůží, pořád ještě se mu zrychluje tep, když si na toho kluka, jímž Snape býval, vzpomene, bledého jako list pergamenu, s modravými žilami vystupujícími pod kůží.

Nikdy nezapomněl na ostrou bolest v hrudi, na pocit, jako by ho trhali zaživa, jak se málem nemohl nadechnout, a přesto musel před ostatními předstírat, že je všechno v pohodě.

Časem se ta historka donesla do Nebelvírské věže a pak k Jamesovi se Siriusem. Když se ho na ni ptali, vyprávěl jim to jinak – ne že by vyloženě lhal, ale svou roli v ní upravil. Ve svém líčení nebyl tak docela svolný a nechal Notta vystoupit z úkrytu o pár minut dřív, vyzbrojeného hůlkou, aby ho přinutil Severuse obsloužit. (James se Siriusem mu to spolkli i s navijákem, ale Petr zůstal sedět v pozadí se svítícíma očima a zvláštním úsměvem v koutku úst.)

Pak se všechno seběhlo tak, jak se to seběhlo, a dopadlo to, jak to dopadlo. Zrada, lži, porážka, zatrpklost, smrt a další zrada.

Jak ironické, že právě oni dva to jediní přežili.

Teď si Remus říká, že možná celý život trpělivě čekal na tuhle chvíli: on a Snape sami v jedné místnosti, tak jako před tolika lety, ale tentokrát to bude on, kdo se bude smát naposled, on, kdo zvítězí.

„Pro tebe je to... doopravdy osobní, co?“ zeptá se Snape. Říká to se zkřivenými rty, ale nedá se pořádně poznat, jestli bolestí, nebo smíchy, nebo obojím. Možná s sebou způsob existence, který Snape teď praktikuje, přináší jistý zvrhlý smysl pro humor. Jak by to jinak člověk snesl? Jak by si vůbec uchoval vůli snášet to?

Remus by se byl zabil už hodně dávno.

Snape ale ne. Odjakživa páchal nevyslovitelné věci, aby si tu svou mizernou, špinavou parodii na život zachoval, kdežto ostatní stanuli tváří v tvář smrti a zkáze a bolesti.

Remus pomyslí na Siriuse, na bláznivého, překrásného kluka, kterým býval, na energického, oddaného Jamese, rozhodnou Lily, na svou statečnou Doru, na chudáčka Teddyho. Na Harryho. Ti všichni bojovali jako hrdinové, tváří v tvář bouři. Ani jeden z nich nepřežil, všichni ho opustili, ale aspoň má jeho.

Ta poslední myšlenka ho přiměje zase se zvednout a po čtyřech se ke Snapeovi, který odvrátil tvář, jako by věděl, co přijde, přiblížit.

„Jak mě můžeš nepoznávat?“ zeptá se, „to jsi zradil a lhal tolikrát, že už to ani nepočítáš? Měl bys mě poznat. I když mám očarovanou podobu, měl bys.“

Snapeovy oči jsou divé.

„Možná jsem zabil tolik lidí, že jsou to pro mě už jen čísla. Ať jsi miloval kohokoliv – pro mě ten člověk byl jen další číslo.“

Remus ho udeří přes tvář tak prudce, že Snape hlavou narazí na tvrdou podlahu. Ze rtu mu teče krev, olízne ji a zašklebí se na něj ze země, nelidsky šíleným šklebem.

„Tohle bych ti měl napočítat,“ zašeptá, ale nijak se nehrne zvednout se a odejít.

Remus vstane a dojde k židli se svým kabátem, vytáhne pouzdro z měkké kůže a hodí ho na zem do Snapeova dosahu. Ten po něm sáhne a otevře ho. Je v něm aspoň sto galeonů, tlustý svazek těch nových papírových bankovek, ale mezi nimi taky těžké mince.

„Tohle si můžeš nechat,“ řekne Snapeovi. „A pokud ke mně přijdeš zítra v noci, dostaneš ještě víc.“

Snape počítá peníze, stále ještě v leže na podlaze, pak se otočí na břicho a podívá se na něj.

„Co po mně budeš chtít? Nebo co mi budeš chtít udělat?“

„Nic co bys nepřežil,“ odvětí Remus stroze.

Snape pozvedne obočí.

Vypadá najednou jaksi velmi mladě: ten jeho úšklebek, jak se opírá o lokty a mokré vlasy mu přitom padají do tváře.

Remus odvrátí zrak.

„Souložil jsi někdy s vlkodlakem?“ zeptá se bez obalu.

Snapeovi se z tváře vytratí veškerý výraz. Dlouhou chvíli mlčí.

„Slyšel jsem, že je to docela nebezpečné,“ řekne pomalu.

„Co když ti zaplatím pět set galeonů?“

Ve Snapeově tváři se zračí souboj chamtivosti a strachu. Podívá se na Remuse ve snaze odhadnout ho, pak na kožené pouzdro. Oči se mu lesknou.

Konečně k němu Remus popojde a strčí mu pouzdro do ruky.

„Na, zaplatím ti celou noc,“ řekne mu. „Dnes v noci už nemusíš pracovat a pokoj je zaplacený do zítřejšího večera. Odpočiň si, najez se a odpoledne za mnou přijď, před čtvrtou. Pokud nebudeš chtít, tak se nedá nic dělat. Pochopím to. Ale jestliže se odhodláš, vyděláš si víc než dost, aby se ti to vynahradilo.“

Shora vidí Snapeovu dlouhou páteř a jeho nevelký, zaoblený zadek.

Vezme kus pergamenu a naškrábe na něj svou adresu.

„U vstupu budeš muset zaklepat, někdo tě pustí dál,“ řekne. Snape mu adresu vytrhne z ruky.

„Na zákona dbalého kouzelníka s drahým, byť ohavným zakrývacím kouzlem žiješ nějak moc blízko Obrtlé,“ poznamená s pohledem upřeným na pergamen.

Remus pokrčí rameny.

„Mám tam pěkný výhled,“ řekne suše. Oblékne se a přehodí přes sebe plášť, hotov odejít. Snape se mezitím posadil na postel, stále nahý.

„Takže se zítra možná uvidíme,“ řekne Remus.

„Možná,“ odvětí Snape opatrně.

-----

Bude pokračovat druhou částí příští neděli.