Překlad anglické povídky „wet gray gold-lit street“ od basketofnovas.
Pár: Fleur Delacourová/Nymfadora Tonksová
Shrnutí děje: Fleur Delacourová se po Turnaji tří kouzelnických škol vrací do Británie, aby pracovala u Gringottových a špehovala přitom pro Fénixův řád. Jenže se do své spojky s Řádem zamiluje.
Překlad povídky je součástí Letní dobročinnosti pořádané Společností pro osvětu spisovatelů a podporuje projekt neziskové organizace Nesehnutí.
Poznámka k názvu: jedná se o půlverš z textu písně Unwritten Letter No. 1 od Vienny Teng.
Prohlašuji, že povídka nebyla napsána, natož přeložena, za účelem zisku; Harry Potter a vše kolem něj je duševním vlastnictvím J. K. Rowlingové. Překlady jistých slov jsou převzaty z českého vydání Harryho Pottera v nakladatelství Albatros.
--------
Fleuřina rodina nechápala, proč to dělá.
Pro kohokoliv se smíšenou krví – jakéhokoliv druhu, byla kouzelnická Británie nedobrá zem. Zrovna naposled to bylo to pozdvižení při světovém poháru minulé léto a pak znovu na konci Turnaje tří kouzelnických škol. K tomu připočtěte, že Fleur právě absolvovala Krásnohůlky s nejlepším skóre z celé třídy a mohla se pustit prakticky do čehokoliv, a ona se místo toho stěhuje do Anglie, aby nastoupila jako de facto o trochu lepší úřednice v britské bance.
Ne že by se ji pokoušeli zastavit – jednak nemohli, jelikož už byla dospělá, jednak to neměli v povaze. Když zůstala neoblomná, rodiče ji nakonec doprovodili a pomohli jí zařídit vybavení do nového, mudlovského bytu, který si pronajala, pomohli jí s vybalováním a vzali ji na večeři do curry restaurace kousek od bytu, jelikož britské jídlo se jí stihlo dostatečně znechutit. Nakonec ji naposledy objali, maman se zeptala, jestli si je opravdu jistá, a Fleur řekla ano a oni se tedy vydali zpátky do přemisťovací kanceláře a domů.
Fleur se posadila na postel a rozhlédla se kolem sebe: po sbírce učebnic a oblíbených románů a příruček, které si dala do knihovničky v ložnici, po nových krajkových záclonách, po vyřezávané pelesti postele, kterou si teprve včera vybrala. Strávila celá léta ve společné studentské ložnici, kdežto tahle ložnice je jen její, tak jako bývala její dětská ložnička, než nastoupila do Krásnohůlek.
Po celou dobu příprav, shánění bytu a pracovních pohovorů a nakupování a loučení, byla vzrušená a současně trochu netrpělivá. Vždyť se o sebe přece dokázala sama celá léta starat na internátní škole. Tohle bylo jen další takové odloučení. Možná je v cizí zemi, ale kdykoliv se může podívat domů, protože už je dospělá a může si zaplatit přenášedlo, takže bude domovu vlastně blíž, než byla doteď. V tuhle chvíli ale, když byli rodiče pryč a byt prázdný, až na hromadu napůl vybalených krabic a nových přístrojů, se najednou cítila velmi mladá a velmi osamocená a na okamžik netoužila po ničem jiném než schovat si tvář do sukně a rozplakat se. Před očima měla jen samé osamělé věci: Gabrielle, jak se úplně sama vznáší v bradavickém jezeře, nebo Harry Potter při třetím úkolu, když se znovuobjevil před tribunami s tělem Cedrika Diggoryho.
To kvůli Harrymu Potterovi tu Fleur byla.
Vyprávěla rodičům o schylující se válce a o proslovu Albuse Brumbála a zajímalo je to, pochopitelně, takovým tím odtažitým způsobem. Británie je blízko a měla potíže i v nedávné minulosti a její rodiče měli mezi uprchlíky, kteří ze země utekli během poslední války, přátele. Jedna z Fleuřiných spolužaček, s níž v Krásnohůlkách sdílela ložnici, měla maminku čarodějku mudlovského původu z Británie, odkud utekla jako malá, a jiné zabili rodiče Smrtijedi, když byla batole, a tak se dostala ke vzdáleným bratrancům a sestřenicím do Francie. Ale Británie byla přece jen cizí země a tedy cizí problém. Její rodiče budou sledovat novinové zprávy, budou potřásat hlavami a mluvit o hrozném stavu společnosti a třeba i pošlou peníze uprchlíkům, ale rozhodně by je nenapadlo jít do britské války bojovat.
Fleur v Británii téměř rok žila a spřátelila se s britskými kouzelníky a čarodějkami a Harry Potter zachránil Gabrielle před hrozícím utopením při úkolu uloženém kouzelníky, kteří víly nepovažovali za opravdové lidi. (Jak si dovolili zacházet s Madam Maxime! Jak si dovolili zacházet s ní!) Věděla, že ten britský černokněžník chce zabít zvlášť Harryho Pottera a Harry Potter je sice odvážný a nadaný, ale taky je mu čtrnáct, a Fleur by nedokázala přijít domů, dočíst se o jeho vraždě v novinách a spolu se svými rodiči smutně potřást hlavou. Musela se do Británie vrátit; musela bojovat. Na konci školního roku se obrnila a nakráčela do Brumbálovy pracovny – tak dlouho se hádala s chrliči, které ji střežily (ředitelna, kterou chrání chrliče? Namísto aby byla otevřená kterémukoliv studentovi, který by to mohl potřebovat?), až ji pustily dovnitř. Pak víceméně tohle všechno Brumbálovi vyložila a zakončila otázkou i prosbou v jednom: „Řekněte mi, jak bych mohla pomoct.“
A on jí to řekl.
Fleur se nadechla a nerozplakala. Místo toho vstala a šla do kuchyně a začala si děla kávu, třebaže bylo devět večer a zítra bude muset strašlivě brzo vstávat do práce. Věděla, že stejně nebude moct celé hodiny usnout. Zítra začíná její zbrusu nový život špiónky.
Gringottova banka byla budova z bílého mramoru s bronzovými dveřmi, plná skřetů v šarlatových a zlatých stejnokrojích, kteří pohrdavě zahlíželi na lidi, a lidí oblečených do všelijakých barev, kteří jim ty pohrdavé pohledy opláceli. Fleur vešla, ze čtvrtiny víla a ze tří čtvrtin člověk, i ona na sobě měla šarlatový a zlatý stejnokroj (strašlivě jí nešel k pleti, ale nedalo se svítit) a cítila se děsivě, děsivě nervózní: její jediná předchozí návštěva se odehrála před mnoha týdny, když absolvovala pracovní pohovor. Nasadila svůj nejpříjemnější úsměv, pokusila se opanovat své emoce – byla-li příliš rozrušená, někdy její magická přitažlivost působila až nesnesitelně intenzivně – a vešla do prvních dveří vlevo, jak byla instruována.
Gringottovi britské kouzelnické veřejnosti zajišťovali řadu služeb, mezi něž patřilo směňování peněz, půjčky na úrok, běžné účty a „tradiční“ úložné trezory, kterým dávali přednost zákazníci z řad čistokrevných kouzelníků a které vám za poměrně vyšší poplatek poskytovaly veškerá bezpečnostní opatření, jež Gringottovy proslavila, a prakticky žádné moderní bankovní funkce. A za ještě vyšší poplatek Gringottovi evidovali obsah vašeho trezoru a dávali vám možnost vypisovat platební příkazy a vybírat z účtu na přepážce, aniž byste do trezoru museli osobně.
„Ale –“ řekla Fleur s pohledem upřeným na zbrusu novou zaměstnaneckou brožuru před sebou, jako by měla najednou začít dávat smysl. Možná tomu jen anglicky špatně rozuměla. „Ale není to totéž jako běžný účet, akorát to člověka stojí měsíčně řadu galeonů?“
Nimbur, skřetice, která jí předávala instrukce, pokrčila rameny. „Kouzelníci,“ prohlásila, což v jejích očích zjevně vše vysvětlovalo. A neochotně rozvedla: „Mnoho z těch tradičních trezorů se dědí, včetně nájmu zaplaceného na staletí dopředu. Pokud někdo moc nevydělává, ale jeho prapradědeček všechny poplatky zaplatil předem, tak to dává smysl. Nedělejte si s tím starosti,“ dodala, když viděla, jak se Fleur tváří, „pro vás to nebude žádný rozdíl, jen na výběr použijete jiný formulář.“
Jenže to rozdíl byl, poněvadž Fleur tu ve skutečnosti neměla být bankovní úřednice. Fleur tu byla, aby špehovala: aby Řádu dávala vědět, kdo se z podezřelých důvodů zadlužil, za koho byly dluhy zaplaceny podezřelými osobami bez zřejmého důvodu, a kdo provádí podezřelé vklady nebo výběry anebo investuje do podezřelého byznysu, anebo v nedávné době vložil vklad na cizí pradávný účet – a tak dále. Válečné dění, jak se jevilo, z větší části záleželo ve vydírání a úplatcích. Což oboje vyžadovalo zabezpečené finanční toky.
Fleur ovšem neměla přijít do přímého styku s tradičními trezory, jelikož nebyla najatá na bezpečnostní nebo odeklínací práci a nebyla skřet. Měla zaujmout pozici na bankovní přepážce. Ty obecně z většiny obsazovali skřeti, jenže skřeti u Gringottů dávali přednost zajímavějším a odbornějším pozicím a vždycky se našli zákazníci, kteří se skřety odmítali jednat slušně, přičemž Gringottovi je v souladu s poslední úmluvou měli za povinnost obsloužit.
„Jasně,“ řekla přečetla si poslední část své brožury ještě jednou, pomaleji, aby se ujistila, že všemu rozumí, a řekla: „Takže... ty formuláře?“
Jeden formulář byl na výběr z trezoru, jeden na výběr z obyčejného účtu, a ještě další na malé půjčky do sta galeonů bez úroku, a pak na malé půjčky se zárukou a formulář s možností větších půjček s ručením nemovitostí a ještě řada dalších. Fleur pocítila lehký záchvěv paniky, jestli dokáže všechny správně rozlišit, ale ve tváři nedala nic znát, nezapomněla se zeptat, kde jsou toalety dřív, než je bude opravdu potřebovat, jak jí radila matka, a docela rychle přišla na to, že na té práci vlastně nic není.
Usmívala se a vedla zdvořilostní hovory a dávala si pozor, aby zalhala, když se jí někdo zeptal, jak se jí líbí Londýn („Okouzlující!“ šveholila zhruba dvacetkrát za den), a vyplňovala formuláře, povětšinou správně, celou pracovní dobu a většina zákazníků odcházela v zásadě spokojená. Někteří si vystáli frontu podruhé, aby se s ní viděli ještě jednou, zvlášť muži. Fleur se velmi snažila neobracet oči v sloup a přehlížet, jak jí zírají do výstřihu, což se jí ve společnosti lidí dělo odjakživa, až jí jiná zaměstnankyně, mladá čarodějka, polohlasem vysvětlila, že skřeti mají o lidské morálce velmi nízké mínění a o pozitivní koncepci přístupu k zákazníkům snad ještě nižší a bylo by jim jedno, kdyby tu a tam zákazníkovi jednu vlepila a řekla mu, aby vypadl. Fleur sice zákazníky nezačala fackovat, ale nerozpakovala se od té doby být nezdvořilá na každého, kdo začal zírat, a očarovala svou jmenovku, aby se na ní objevil text OČI MÁM O NĚCO VÝŠ, PANE, když ji na jistém místě poklepala.
Často bylo nejtěžší vůbec zjistit, co zákazníci chtějí, zvlášť pokud to byli obyčejní lidé, kteří si přišli pro půjčku. Situace v Británii byla stále komplikovanější – to slýchala často – s ekonomikou to bylo, jaké to bylo, k tomu současné události a tak dále, takže obyčejným lidem se nedostávalo peněz, jenže si většinou nechtěli půjčovat. Byli zvyklí spoléhat se na sousedy a rodinu, ale teď najednou zjistili, že už se o ně opřít nemohou. Svěřovali se jí, proč přišli, nedořečenými větami a pološeptem, až se naučila dovést je k cíli po kouscích, takže se postupně dopracovala k částce, kterou potřebují, a jakou záruku a v jaké výši jsou ochotni poskytnout, a mohla vytáhnout příslušný formulář. Formuláře jako by je uklidnily: britští kouzelníci si možná neradi říkali o pomoc, zvlášť od instituce provozované skřety, ale vyplňování kolonek jim šlo.
Kouzelnická Británie ovšem nebyla ani příliš početná. Fleur nechápala proč mají u Gringottů tolik zaměstnanců, ani jakými záhadnými aritmetickými zákony řídí svou ekonomiku, ale to nakonec nebyla její starost, nebyla tu, aby jim dělala audit.
Pro ni to reálně znamenalo, že dopoledne měla plno práce, načež v její kancelářičce zavládlo ticho a neměla moc co dělat. Četla si, nebo přešla do sousední kancelářičky, aby si podrbala s Wendy, čarodějkou, která ji upozornila na ten skřetí přístup k péči o zákazníky. Na oběd se scházela s pár dalšími lidskými zaměstnanci, odeklínači a strážci, včetně Billa Weasleyho, a vydávali se najíst na Příčnou, poněvadž v kantýně u Gringottů se jídla jedlého pro lidi podávalo jen málo, což skřeti svým lidským zaměstnancům kompenzovali instalací pouhého jednoho automatu na sušenky.
Jelikož Fleur nebyla člověk, mohla by něco z menu kantýny sníst a tu a tam si, když jí posměšné poznámky ostatních zaměstnanců na účet skřetů přišly obzvlášť nesnesitelné, v duchu představovala, jak si objednává talíř živých ponrav a syrových ryb a demonstrativně se do nich přede všemi zakusuje... Ale nakonec přece jen byla převážně člověk a jedinou reálnou zkušenost s tímhle způsobem stravování měla z pár nudných rodinných večeří se svými vílími bratranci a sestřenicemi, většina se odehrála ještě než nastoupila do Krásnohůlek a popravdě se skoro pokaždé v jídle nimrala, vyhodila ho a rodiče pak na zpáteční cestě uprošovala, aby se zastavili na něco sladkého, a navíc by se takovým výstupem s největší pravděpodobností svým kolegům nenávratně odcizila, a to si nemohla dovolit.
Nebyla tu, nakonec, přeci proto, aby si „zlepšila mou angličtinu, jak mi to ujde, co si myslíte?“ Byla tu, aby špehovala pro Řád. Většinu času ovšem tedy sbírala klepy. Odjakživa měla dobrou paměť na školní látku a teď ji napřela k tomu, kdo komu co dluží a půjčuje, kdo zčistajasna přišel k penězům a splatil svoje pohledávky a, zvláště, kdo platí cizí dluhy. Tahala ze zákazníků, co mohla, klábosila s nimi, aby se uvolnili, a pamatovala si všechno, co jí řekla Wendy, a všechno, co se doneslo lidem z odeklínání a bezpečnosti ohledně toho, kdo má jaké požadavky na speciální zabezpečení trezorů a kdo si chce poprvé pronajmout jejich bezpečností služby. Neodvažovala se dělat si poznámky v práci. Porušení služebního tajemství bylo u Gringottových vážný zločin, pokud jste byli člověk jen napůl, a to Fleur byla. Ale všechno si vryla do paměti, a když po skončení směny dorazila domů, ze všeho nejdřív se posadila u svého nového kuchyňského stolu a pevnou rukou si psala jednu stránku poznámek za druhou.
Brzy nastane chvíle, kdy ji kontaktují z Řádu a o poznámky si řeknou. Spojí si jména, která ona zná jen jako zákazníky, a určí, kdo vyplácí informátory a rekrutuje pro Voldemorta, kdo by mohl rekrutování podlehnout, protože je zranitelný, a tak dále. Znají jména, jež jí nic neříkají, jména sympatizantů a bojechtivých individuí, která se vyhnula vězení, členů rodin, kteří se stali vyvrheli. Pro všechny zúčastněné bylo lepší, že informace přicházely právě od někoho jako Fleur, která byla zcela nezasvěcená a naprosto neschopná něco někomu vyzradit, jednoduše proto, že neměla žádnou představu o britské politice. Mezitím se musela jen usmívat, pomáhat klientům a psát si poznámky o všem, co zaslechla, aby je měla pohotově, až nadejde čas. Ačkoliv si v průběhu jediného týdne vyslechla víc pasivně agresivních průpovídek na účet víl než doma za celý rok, k vlastnímu překvapení jí nikdy nepřipadalo tak snadné si jich nevšímat jako teď. Doma je přecházela, protože byla unavená, protože nešlo pouštět se v jednom kuse do hádek, protože byla, jak si ve slabších chvilkách přiznávala, zbabělá. Tady ale byla špeh a musela se vystříhat podezřelého chování. Snažila se neznepřátelit si své kolegy, nikoliv protože by se bála, ale protože byla hrdinka.
Pracovala u Gringottů tři týdny, když si s ní přišla popovídat zajímavá osoba: dívka se střapatými, fialovými vlasy a srdcovitým obličejem, která měla pod černým vlněným pláštěm a purpurovým hábitem oblečené mudlovské kalhoty. Zaklepala na dveře její kancelářičky a vešla, s úsměvem, z něhož se Fleur zničehonic zhoupl žaludek. Nasadila svůj nejhezčí úsměv, zadoufala, že se nečervená, a cukla sebou, když se dívka rozesmála. „Co je?“ procedila skrze zuby, které se jí hned samy od sebe zaťaly.
„Pardon, jen –“ dívka ukázala rukou a Fleur si zděšeně uvědomila, že jí na jmenovce zůstalo OČI MÁM O NĚCO VÝŠ, PANE. „Musíte se s tím setkávat fakt hodně.“
„Omlouvám se – zapomněla jsem si ji vrátit zpátky!“ Rychle na jmenovku poklepala, takže na ní znovu stálo Fleur Delacourová, finanční poradkyně. „Posaďte se prosím, paní...?“
„Tonksová,“ řekla dívka a sedla si na židli. „Nedělejte si s tím hlavu, je to dobrý nápad. Taky by se mi taková věc mohla hodit. Jste tedy paní Delacourová, ano?“ řekla s úsměvem.
„Fleur,“ řekla Fleur pevně. „S čím vám mohu být nápomocná, paní Tonksová?“
„Stačí Tonksová – všichni mi tak říkají,“ odvětila Tonksová. „No, přišla jsem si založit běžný účet, doteď mi výplata chodila na účet rodičů a začíná to být docela otrava. Jsem bystrozorka, poslední výplatu jsem si vzala s sebou jako první vklad...“
„Výborně,“ prohlásila Fleur a, s úlevou, že má proti sobě někoho, kdo je rozumně připravený, zapátrala v zásuvce s formuláři. „Tak si to tu vyplníme – celé jméno a datum narození?“ začala a namočila si brk.
Tonksová ochotně odpovídala na otázky a ochotně jí podala hůlku, když ji požádala, aby prokázala svou totožnost. Dotkly se přitom prsty a Fleur hůlku málem upustila a zakoktala se, když přeříkávala, z čeho je hůlka vyrobená, aby to Tonksová potvrdila: deset a půl palce, třešňové dřevo a blána z dračího srdce... V zápěstí jí znovu prudce zatepalo, když hůlku vracela zpátky.
„Poslyšte,“ řekla Tonksová, když si přebírala dokumenty ke svému zbrusu novému běžnému účtu, a zadívala se na ni, „určitě se vás na to ptá kdekdo, ale nechtěla byste si se mnou někdy zajít na kafe?“ Fleur poskočilo srdce a otevřela ústa, aby nabídku přijala, zatímco Tonksová pokračovala: „Já osobně fandím černým jednorožcům.“
Aha. Řádové poznávací znamení.
Tonksová ji nezve na rande. Tonksová je tu pracovně. Zatraceně. Fleur doufala, že se jí zklamání nezračí ve tváři. „Ano, ovšem,“ odpověděla, „co třeba hned dnes večer? Končím v pět...“ a snažila se znít vesele a trochu natěšeně pro případ, že by někdo poslouchal.
Dnes večer znělo báječně, Tonksová měla v práci volno, potykaly si a dohodly se, že se sejdou v půl šesté v kavárničce kousek od Příčné. Fleur měla akorát tak čas zastavit se doma převléknout ze stejnokroje, rozčesat si své stříbřité vlasy a opravit make-up – a samozřejmě vyzvednout si svůj štůsek poznámek. Uvážlivě se zamyslela, jak ho Tonksové předá, což jí zaměstnávalo myšlenky už celé týdny: budou používat mrtvou schránku jako v nějakém mudlovském špionážním thrilleru? Bude se s nějakým řádovým agentem vášnivě líbat, aby si zmenšenou kapsli plnou poznámek předali z úst do úst? Nedošlo jí, že možná nebude mít příležitost předem se domluvit. Po zralé úvaze prošla své knížky a vybrala z nich jednu v angličtině, lesbický románek, dovnitř zastrčila své poznámky přeložené napůl a dala si ji do kabelky, aby ji Tonksové „doporučila“. Pak se přemístila do kavárny.
Tonksová seděla venku, před sebou pití a velký zmrzlinový pohár s ovocem a se sšlehačkou. „Říkala jsem si, že si ho můžeme dát napůl,“ oznámila, když se Fleur posadila, a nervózně se na ni usmála. „Doufám, že nedržíš dietu.“ Na nose měla trochu šlehačky. Byla rozkošná. Ve skutečnosti možná o ženy ani neměla zájem.
„Zmrzlinové poháry miluju,“ ujistila ji Fleur. Musí poznámky předat zavčasu, než ztratí nervy. „Hele a napadlo mě u mě doma,“ řekla trochu nešikovně a doufala, že to lze přičíst na vrub obtížím s cizí řečí, „než jsem přišla, že je těžké sehnat – dovézt knížky do kouzelnické Británie, že ano? Kvůli zákonům o obscenitě. Tak jsem ti tohle přinesla půjčit,“ dokončila a podala jí knihu přes stůl, s očima upřenýma do jejích.
„Díky,“ řekla Tonksová, „to je od tebe moc milé.“ A zasunula si knížku, aniž by ji zvlášť prohlížela, do pláště.
Fleur se výrazně ulevilo, takže se i mohla usmát. „Teď se se mnou budeš muset sejít ještě aspoň jednou, abys mi ji vrátila,“ odtušila.
„Aha, tak on to byl trik,“ opáčila Tonksová a úsměv jí oplatila.
„Francouzům nikdy nevěř,“ pravila Fleur vážně, zvedla svou lžičku a ukradla třešinku z vršku poháru.
Večer s Tonksovou si užila, měla smysl pro humor a nevypustila z úst jedinou narážku na víly, zato dokázala fantasticky napodobit Corneliuse Popletala. (Fleur, která se s ním setkala při Turnaji tří kouzelníků, poznamenala, že vynechala jeho buřinku, načež si ji Tonksová obratem přeměnila z ubrousku.) Šly se potom projít na Příčnou, držely se za ruce a Fleur Tonksovou políbila na tvář, než se přemístila zpět do svého prázdného bytu a obklopena jeho stěnami si povzdechla. Chtěla ji políbit na rty, ale v poslední chvíli si to rozmyslela, protože to bylo falešné rande. Beztak Tonksová nejspíš byla na kluky.
„Na kluky nejspíš není,“ sdělila stěnám v kuchyni. „Protože copak by se holka v kouzelnické Británii, která je na kluky, oblékala takhle?“
Stěny nepřesvědčeně mlčely.
Léto ubíhalo. Fleur si dál psala poznámky, dál kladla otázky a namáhala si paměť a aspoň jednou nebo dvakrát týdně šla na schůzku s Tonksovou. Našla další knížky k půjčení a pokaždé si ji dobírala, že se s ní musí sejít ještě jednou, když si je od ní vzala nazpátek. Tonksová jí každý týden předchozí knížku vrátila, bez poznámek. Fleur přemýšlela, jestli je Tonksová skutečně čte a na příštím rande zavedla na poslední výpůjčku řeč, aby si to ověřila. Ukázalo se, že má Tonksová silný názor na vývoj vztahu mezi hlavní hrdinkou a její partnerkou a na ekonomičnost provozu jejich psího salónu, ale co to nakonec dokazovalo? Že svou krycí roli bere vážně?
„Doneslo se ke mně, že s někým chodíš,“ dobíral si ji Bill Weasley při jednom obědovém výletu na Příčnou.
„Cože?“ řekla Fleur vyplašeně. „Kde jsi to slyšel?“ Je taky v Řádu? Je tenhle její kolega celou dobu taky špión, i když v jiném oddělení?
„Hele, omlouvám se,“ zvedl Bill ruce dlaněmi vzhůru. „Akorát spolu kamarádíme. Hodně jsem toho o tobě poslední dobou slyšel,“ řekl, opatrný, aby nepoužil konkrétní rod.
V následujícím týdnu se o tom zmínila Tonksové, po té, co jí předala poznámky s velice podrobným soupisem třinácti půjček, které přišel vyplatit Lucius Malfoy, včetně přesného množství zlata, jež na každou vydal, a jmény rodin. Vydaly se na procházku Příčnou ulicí, dokud nenarazí na restauraci s volným stolem, takže neměla jídelní lístek, který by rozptyloval její pozornost, a proto se zeptala: „Mimochodem, znáš se s Billem Weasleym? Pracuje jako odeklínač pár dveří ode mě...“
„Jéje,“ vyhrkla Tonksová. „Jo, párkrát jsem s ním a jeho rodiči byla na večeři. Proč?“
Je to on, s kým ve skutečnosti chodíš? říkala si Fleur. „Jenom mě to překvapilo,“ řekla a s úsměvem ji poklepala po rameni. Tonksová na okamžik vypadala dotčeně a Fleur si pomyslela, že to nejspíš její skutečný kluk bude.
„Promiň, měla jsem se tě nejdřív zeptat, než mu o tobě budu vyprávět,“ řekla omluvně, „– co zaskočit sem?“ Fleur ji zmateně následovala do krámku s hábity z druhé ruky. Vždyť měla Tonksová jako bystrozorka na mladou ženu velmi slušnou výplatu. Chvíli se tam probírala ramínky, až sáhla po dlouhé krajkové noční košili, která vůbec nevypadala jako něco, co by si na sebe vzala do postele (na kteréžto téma Fleur spřádala intenzivní úvahy, obyčejně když byla sama v posteli) a řekla prodavačce: „Chtěla bych si ji vyzkoušet, prosím.“
„Vpravo vzadu,“ odtušila dívka, aniž by zvedla hlavu od Týdeníku čarodějek.
Fleur Tonksovou následovala do zadní části krámku a vešla spolu s ní do maličké kabinky, jejíž stěny Tonksová okamžitě očarovala několika umlčovacími zaklínadly, a sotva dokouzlila, obrátila se k ní: „Hele, fakt mě to mrzí.“ Byla tak blízko, že Fleur cítila na rameni její horký dech.
„Cože?“ řekla, teď už dočista polekaná a v očekávání, že následující věta bude znít zhruba Ministerstvo tě hodlá zatknout za špionáž, nebo Vydírají mě Smrtijedi, drží mého otce.
„Když jsem tě tehdy poprvé pozvala na rande, vůbec mi to nemyslelo,“ řekla Tonksová. „Měla jsem tě požádat, aby ses se mnou sešla, a předat ti heslo a ono to vyznělo – prostě mi to tak přišlo přirozené. Nedošlo mi, že tím po tobě chci, abys předstírala, že chodíš s holkou, a k tomu v Británii, to až pak. A pak jsi mi půjčovala ty lesbické románky, tak jsem si řekla, že nejspíš jsi na holky a o nic teda nejde, ale vyprávět o tobě Billovi – mělo mě napadnout, že tě tím vyoutuju, a přitom spolu vlastně doopravdy nerandíme.“
Fleur pocítila úlevu i stísněnost současně, a taky intenzivní a zcela nesouvisející zvědavost, jestli si Tonksová opravdu zkusí tu krajkovou noční košili. „To nic,“ řekla a naklonila se, aby ji, jen maličko zlovolně, políbila na tvář. Ucítila, jak se Tonksová při tom doteku zachvěla. „Jsem – na holky, jak tomu říkáš, a je to v pohodě. Randí se s tebou dobře. Jen jsem překvapená, protože nemám tušení, že se znáš s Billem Weasleym.“
„Jo, jeho rodiče se – přátelí s mými,“ řekla Tonksová, což Fleur pochopila tak, že jsou nejspíš taky v Řádu. Stály vedle sebe v kabince velmi blízko a Tonksová jí na okamžik zabloudila očima do výstřihu, než pohled vrátila k její tváři. „Fleur –“
Umlčovací zaklínadla byla jednosměrná, takže jim dovolila slyšet, jak na dvířka tluče prodavačka. „Helejte,“ křičela, „tohle je krám s hadrama, ne – ne vílí hampejz. V kabince smíte být jen po jednom.“
Fleur znachověla. Tonksová prudce vydechla, rozrazila dveře, vybafla na prodavačku: „Pořád jsme oblečený, vidíte?“ a vypochodovala z krámu.
Na veřejnosti na svůj rozhovor nenavázaly – byla to riskantní hloupost, očarovat kabinku umlčovacím zaklínadlem, a těžko mohly nastavení svého tajného vztahu probírat někde, kde je kdokoliv mohl zaslechnout.
Fleur by byla bývala mohla Tonksovou pozvat, ať s ní jde domů, jenže její byt nebyl o nic bezpečnější – kdyby ho očarovala hromadou bezpečnostních kouzel, bylo by to podezřelé, a že si mudlovský byt pronajala jakožto částečná víla nebylo přísně vzato legální. (Taky nebylo legální, aby si pronajala kouzelnický byt v určité vzdálenosti od bydliště dětí nebo škol nebo... bylo zkrátka snazší zákony obejít skrze mudlovský byt a kouzla doma používat jen omezeně.) To ovšem byla jen příhodná výmluva, aby nemusela riskovat, že ji pozve a dozví se, že Tonksová vztah doopravdy jen předstírá. V práci Fleur trávila spoustu času tím, že prodavačku v duchu rozčileně proklínala, a doma v posteli trávila spoustu času fantazírováním, že jí bylo dopřáno strávit s Tonksovou, vzdálenou od jejích prsou jen na šířku dlaně a zadýchanou, ještě pár minut. Práce ji málem začínala nudit: věděla, že sledovat, kdo má jaké dluhy a kolik vkládá na účet, je životně důležité, ale sbírání těchhle informací nebylo zrovna vzrušující nebo náročné. To byl daleko těžší a zajímavější Turnaj tří kouzelníků.
Už jí taky docházely knížky v angličtině k půjčování Tonksové, takže se jednoho dne vypravila na procházku mudlovskou Británií a do gay knihkupectví, aby si nějaké nakoupila. Mudlové na ni zírali zrovna jako kouzelníci, ale bez onoho přídechu vzteklého nepřátelství, bez onoho „sama mě k tomu nutíš“, a nikdo se jí neptal, jestli je pravda, že pravá víla bez sexu zemře vyčerpáním. Připadala si po odpoledni stráveném mimo kouzelnickou Británii spokojenější, čistší, ale když ji jeden člověk v tom krámku pozval na schůzku, musela se vymluvit, že už je zadaná. Přece nemůže zahýbat svému špiónskému kontaktu, že.
Ačkoliv by se tím možná usnadnilo, pokud by zničehonic bylo rychle potřeba, aby se její kontakt změnil... Ale jestliže jí dalo práci skrývat něco před Tonksovou, chodit s někým z mudlovského světa – kdo by se nesměl dozvědět nic o válce – by bylo mnohem těžší. Ani by mu nebo jí nemohla říct, kde pracuje nebo proč se přestěhovala do Británie. A měla hrozný pocit, že by si v posteli stejně představovala Tonksovou, což by bylo strašlivě hrubé.
Minulo léto a přišel podzim. Tonksová byla čím dál unavenější z čehosi, co nejasně vysvětlovala jako noční směny. Fleur se začínala cítit provinile, jak málo nepohodlí cítí ona. Častěji zvala svoje kolegy na skleničku, každý večer si s nimi chodila pokecat a zvykla si pročíst každý kus papíru, který někdo v práci nechal ležet bez dozoru, byla-li si jistá, že při tom nebude přistižena, čistě pro případ, že by to mohlo být užitečné.
Právě tenhle zvyk ji přivedl na stopu. Dostavil se zachmuřený muž jménem Frobisher a zaplatil dluh jiné rodiny, o níž tvrdil, že jsou to bratranci. (To ovšem beztak v kouzelnické Británii platilo skoro vždycky.) Podal jí ústřižek od odhadců z první přepážky se sumou, na niž ocenili jeho cennosti, a s jejich stručným soupisem. Fleur si ho zběžně prolétla a nakrčila čelo u položky č. 8: zásnubní a svatební prsten, safír a bílé zlato. Přece by nikdo nedával do zástavy sadu svatebních prstenů jen kvůli dobrému skutku. Skřeti považovali všechny kouzelníky za amorální a současně příliš štědré a nijak by se nad tím nepozastavili, ale Fleur to přišlo velmi podivné.
„Samozřejmě, pane,“ odpověděla nesoustředěně, „jenom se připojím k vašemu účtu, abychom to mohli uzavřít...“ Mohla si to zapsat do poznámek jako zvláštnost a víc by k tomu neměla, kdyby si ji o něco později toho dne nezavolal její přednosta do kanceláře. Vyděsilo ji to, ale ukázalo se, že po ní jen chtějí podepsat nějaká lejstra, jelikož jí skončila zkušební doba. Když se přednosta na minutku vzdálil, aby zodpověděl dotaz jiného zaměstnance, Fleur využila příležitosti a otevřela složku položenou na stole.
Navrchu byla překrásná barevná fotografie safírové sady prstenů, zjevně dělané na zakázku, se zlatými delfíny skotačícími po obou stranách drahokamu. Fleur ji chvíli vstřebávala, pomyslela si to je ten zásnubní prsten, načež složku prudce zavřela, právě včas, než přednosta přišel zpátky.
Večer se u kuchyňského stolu nad svými poznámkami mračila. Ladné křivky jejího rukopisu jako by se na stránce třásly a krčily a vysmívaly se jí. Měla pohodlnou kancelářskou práci, ale cítila se tak unavená, neustále vyčerpávaná strachem z přistižení. Představa toho safírového prstenu s delfíny jí nedávala pokoj. Strašně moc toužila doopravdy si s někým promluvit, namísto nezávazné konverzace se svými kolegy, kteří neměli tušení, že je špiónka, a namísto randění s Tonksovou, která sice věděla, že je špiónka, ale nebyla doopravdy její holka.
Načrtla prsten po paměti do svých zápisků s nadějí, že jeho výjimečnost toho kohosi, kdo tahle zpropadená hlášení čte, zaujme. (Byla to Tonksová? Byl to Albus Brumbál? Nebo nějaký bezejmenný člen Řádu, s nímž se nikdy nesetká?) Napsala „Zásnubní prsten s delfíny, safír a bílé zlato – prodal Frobisher, aby splatil dluh rodiny Pritchardů. Frobisher tvrdí, že je bratranec.“ Vynechala řádek a pustila se do opisování finančních transakcí, které ten týden provedl Lucius Malfoy, kouzelník s naditými kapsami, reputací dobrodince a způsoby, jež ve Fleur pokaždé, když si s ním potřásla, zanechaly dojem, že si namočila ruce v použitém fritovacím oleji. Příští večer po práci předá tyhle poznámky Tonksové, vložené do výtisku Chloe plus Olivie: Antologie lesbické literatury od 17. století do současnosti, která vyšla zrovna loni v Americe.
Schůzka se docela povedla, lze-li hovořit o povedené schůzce, když to obě předstírají a musí v tom pokračovat, aby se dál mohly vídat. Daly si pití v jedné typické, strašlivě zakouřené britské hospodě, a pak se šly projít po Příčné. Fleur toužebně pomyslela na nakupování v některé z pařížských kouzelnických obchodních čtvrtí. V Paříži bylo takové množství lidí proti Londýnu – dost, aby tam mohly existovat pořádné obchody, skutečné umění, divadlo, pro lásku Kirké a její nesmrtelné matky Hekaté. Místo toho se musela spokojit s pochybovačnými dotazy, zda designér „intimní módy“ v jednom zapadlém krámku vůbec někdy zažil libovolný sexuální styk.
„Mohly bychom se vypravit do mudlovského světa,“ navrhla Tonksová.
„Chceš říct, že celou tu dobu máme možnost chodit po mudlovském Londýně?“ rozhořčila se Fleur. „V tom případě pojďme hned. Jídlo sice dál bude britské, ale aspoň bude větší výběr než ze tří podniků, které podávají i něco jiného než chuťovky k pivu! A oblečení, které nebude tak – tak provinční –“
Tonksová zrudla a Fleur se hned začala cítit provinile, ale vzápětí ji rozptýlila nasupená majitelka krámku, která ji zaslechla a rozhodla se je vyhodit.
Venku pršelo: z šedivých mraků padaly šedivé proudy vody na šedivý chodník a šedivé domy. Mimo Příčnou nemohly použít odpuzovací kouzla, ale Tonksová se vytasila s velikánským černým deštníkem, který vytáhla z jedné své velké kapsy a s vrzáním ho rozevřela. Británie měla podle všeho prakticky ve všech ročních obdobích nekonečnou zásobu takovýchhle dnů, ale na podzim to bylo horší než v létě. Fleur se netěšila, až zjistí, jaké to bude v zimě. Měla by se samozřejmě stydět, že si stěžuje na počasí: přišla do Británie bojovat ve válce proti nespravedlnosti a zatím ani nemusela uhýbat před kletbami, ani ji nikdo nemučil, ani nic podbného.
„Fleur,“ řekla Tonksová, jíž se myšlenky zjevně rozběhly docela jinačím směrem, „mrzí mě, že...“ Odvrátila pohled. „Nikdy mě ani nenapadlo, jak to pro tebe musí být frustrující, chodit dál a dál na tahleta předstíraná dostaveníčka na Příčné...“
„Ne, ne,“ oponovala Tonksová s dočista trapným pocitem, „to jenom – je to ubíjející, jak říkáš. Jsem unavená a je příšerné počasí. Budu si na to zvykat – tak jako jsem se zlepšila v angličtině.“
„Jasně,“ usmála se Tonksová. Pod deštníkem teď měly obličeje velmi blízko a kolem dokola nebyl nikdo další. „O hodně.“ Vrazila do Fleur nechtěně ramenem a vzdychla si. „Jsme tak blízko –“ řekla a potom ji váhavě vzala kolem ramen.
Fleur se o její paži opřela a myslela na to, jak moc by si přála, aby ji Tonksová objímala doopravdy, protože chce, ne protože by to vypadalo dost divně, kdyby spolu byly na rande pod jedním deštníkem a nedotýkaly se. „Pojďme si dát kávu,“ řekla a snažila se přitom nevšímat si, jak se jí k rameni Tonksová tiskne jedním prsem, a ignorovat čerstvě nabyté poznání, že nosí mudlovské podprsenky s kosticemi. Před vnitřním zrakem jí naskočila představa spodního prádla, kterému se před okamžikem vysmívala, tentokrát v něm ovšem byla oblečená Tonksová a dlouhá spodnička i přehnaně krajkový výstřih byly najednou mnohem přitažlivější. Ucítila, jak jí hoří tváře. „Je zima, nezdá se ti?“ pronesla hlasem, který jí samé zněl divně.
I šly a daly si kávu. V Příčné se na ně obvykle upíraly cizí pohledy, protože v kouzelnické Británii se všichni navzájem znali a kdokoliv tedy mohl být předmětem drbů, a Fleur navíc nabyla dojmu, že kolem rodiny Tonksové se vznáší nějaký skandál, v natolik vzdálené minulosti, že už to není žhavá novinka, která by se právě propírala. Ale tady z nich byly prostě dvě mladé ženy – sice krásné, ale anonymní –, které si spolu dávají kávu v předražené londýnské kavárně. Tonksová ji s nervózním výrazem vzala za ruku položenou na stole a Fleur jejich spojené ruce velice odhodlaně zvedla a políbila ji na prsty, a pak se o ně otřela tváří, od konečků nakrátko ostříhaných nehtů až po hřbet ruky, a nikoho to nezajímalo.
Z určitého úhlu pohledu to bylo docela legrační, tahleta šaráda, kterou hrály. Musely předstírat, že spolu randí a přitom dělat, že spolu nerandí: dělat, že svůj vztah nešikovně skrývají, aby pořádně skryly to, co dělají doopravdy. To byl jeden z důvodů, proč Fleur neuměla pořádně říct, co to znamená pro Tonksovou, pokud vůbec něco. Kdyby byly skutečné milenky, nebylo by v kouzelnické Británii moudré dělat veřejně něco víc než jen se držet za ruce jako malé holky.
Prostě by měla Tonksovou pozvat k sobě domů. Ano, o válce by spolu nemohly mluvit otevřeně, ale ani by to nebylo potřeba. Stačilo by zkusit, jestli Tonksová přijme. A co budou dělat v bytě, to už nebude pro žádné publikum.
Už byla akorát odhodlaná otevřít ústa a zeptat se, když se Tonksová podívala na hodinky a vzdychla. „No, měla bych se pomalu vrátit,“ prohlásila, „mám dneska v noci hlídku.“
Jasně. „Ty tvoje prokleté noční,“ řekla Fleur jen na půl v žertu, „dočista mi tě kradou!“ A nahnula se a vtiskla jí na tvář polibek, načež se Tonksová zvedla a nechala ji dopít zbyteček kávy o samotě.
Inu. Snad bylo nakonec lepší, že ji nepozvala.
Domů šla sama. Byl časný páteční večer a na zítra byla domluvená s Wendy a Viviane z kleteb a bezpečnosti, že se sejdou na oběd v zas nějaké jiné hrozné hospodě, ale jinak měla víkend volný. Měla by být rozumná a jít brzo spát, když je doma a nemá žádné plány a v týdnu musí vstávat brzo do práce, ale místo toho si udělala kávu a vypila si ji a pak pochodovala po bytě. Přelouskala do poloviny erotický lesbický románek, který si koupila, aby ho půjčila Tonksové, a ve chvíli, kdy se dostala k explicitnější pasáži, šla do postele, ale nespala. Bylo k zbláznění, že i když se snaží myslet na postavu z knížky a její milenku, představuje si milenku s tváří Tonksové a hrdinku s dlouhými stříbřitými vlasy. Zase vstala a dala si sprchu. Už bylo dlouho po půlnoci. Stejně si udělala další kávu. Měla by prostě Tonksové přiznat, co k ní cítí. Neměla by riskovat, že se pokazí jejich pracovní vztah. To Tonksová ji pozvala na rande. Jenže jí nejspíš šlo o to, aby jejich krytí působilo věrohodně.
Někdo zabušil na dveře a Fleur si honem zapnula knoflíčky noční košile, než rychle vykoukla z okna. Jako by byla seslala kouzlo, aby přičarovala svou pravou lásku, stála tam Tonksová, na sobě mudlovské džíny a tričko.
Fleur na poslední chvíli napadlo říct: „A co první polibek?“ když otvírala dveře.
„Ten jsme neměly,“ opáčila Tonksová bolestně pravdivě a vstoupila, jakmile Fleur dveře otevřela úplně. „Jsem ráda, že jsi pořád vzhůru, já právě skončila v práci. Pojď se se mnou projít.“
Mohla to být past, přesto Fleur pravila: „Jenom se obléknu,“ a odvážně si začala rozepínat noční košili už cestou do ložnice. Tonksová se prudce nadechla, když ze zeleného sametu vykouklo jedno rameno a Fleur se pro sebe usmála, než zmizela za rohem.
O pár minut později byly venku a sotva se vzdálily od Fleuřina domu, Tonksová seslala několik zaklínadel, o nichž prohlásila, že jsou proti odposlouchávání. Fleuřina očekávání byla značně vybuzená, nemluvě o dalších vybuzených věcech. „O co jde?“ zeptala se, „co se stalo?“
„Mluvila jsem – s naším velitelem,“ řekla Tonksová. „Máme nové rozkazy... pokud jsi ochotná jít do rizika.“
„Jsem připravená,“ odpověděla Fleur okamžitě.
„Fajn,“ řekla Tonksová bez údivu a bez zaváhání. „Jde o ten prsten s delfínem, který jsi nakreslila. Máš pravdu, že na tom něco smrdí. Patří Moně Madleové. Měsíc je nezvěstná.“
Šly si do parku najít lavičku a posadily se. Jelikož Fleuřin byt byl značně vzdálen od centra, v části města, kterou si mohla dovolit (a odkud se navíc mohla bez starostí přemisťovat), místní parčík byl ve tři ráno prakticky vylidněný. Kdyby je někdo míjel, nejspíš by mu připadalo divné, že tam sedí, ale pokud to nebude Smrtijed, pomyslela si Fleur s bušícím srdcem, co na tom sejde.
Tonksová jí rychle vyložila situaci pomocí stručných vět s minimem podrobností, které by šlo připsat nějakému jinému konkrétnímu informátorovi. Kouzelníci mudlovského původu, páry smíšeného původu, lidé, kteří se otevřeně stavěli proti Voldemortovi a tak dále, ti všichni už měsíc mizí. Tak tomu bylo i v minulé válce. Panovalo podezření, že Voldemort své akce celé roky financuje částečně pomocí olupování těch, které zavraždí – v troskách vypálených domů často chyběly předměty, u nichž by se dalo předpokládat, že oheň přečkají nebo aspoň budou identifikovatelné – jenže zastavené věci nebylo snadné vystopovat. Skřeti byli jako poskytovatelé bankovních služeb naprosto neutrální – byť individuálně to pro všechny neplatilo – a jejich ochota přijmout jako splátku dluhu jakýkoliv předmět, třebaže se jeho právoplatný majitel dal snadno dohledat, to Řádu ještě ztěžovala.
Tenhle problém ale odstranila Fleur tím, že začerstva identifikovala jednu určitou sadu svatebních prstenů a dokázala je spojit s konkrétním zákazníkem. A jelikož byla jediná, kdo mohl najisto identifikovat Frobishera – rodina Frobisherů byla samozřejmě známá, jenomže právě proto, že každý znal každého, lidé v kouzelnické Británii často používali jako pseudonymy reálná jména jiných lidí; a Gringottovi trvali na tom, že jednoznačná identifikace spojení s účtem je konkrétní hůlka, nikoliv příslušný kouzelník – tudíž, pokud bude souhlasit, může být Fleur součástí následujícího kroku.
Fleur souhlasila.
Nejdřív musela počkat, až Frobisher zase přijde. V práci byla jako omámená a doufala, že kolegové si ničeho nevšimnou. Usmívala se a švitořila jako obyčejně, psala si poznámky, v nestřežených chvílích nahlížela do složek, a přitom si celou dobu připadala, jako by svůj život sledovala z velké dálky. Všechno tohle teď byl nudný, obyčejný život, odvrácená monotónní stránka špionáže. Nemohla se dočkat, až se pustí do daleko nebezpečnějších věcí.
Frobisher se pochopitelně vrátil, s dalším bratrancem k vyplacení a dalším ústřižkem od odhadce, s dalším seznamem – Fleur se sevřel žaludek – předmětů ukradených zavražděným obětem. Takhle si ale nemohla dovolit uvažovat.
Místo toho se hezky usmála a spolehla se maximálně na svůj přirozený instinkt, aby zvedla svůj sexappeal. Bylo jí to proti srsti: zpravidla tenhle svůj aspekt držela zkrátka, aby se na ulici pokud možno vyhnula obtěžování, aby ostatní nerozčilovala tím, co k ní mohli pocítit, což by si na ní vybíjeli, jako by být krásná byl zločin. Teď ovšem chtěla Frobishera uchvátit natolik, aby ze sebe začal dělat pitomce... natolik, aby to byl on, kdo udělá první krok.
Koktal a opakoval se. Fleur se usmívala a dělala, že to nevnímá, a rozplývala se nad štědrostí, již prokazuje svým bratránkům a sestřenkám, kteří si jeho pomoci musí tolik považovat! A byl by tak laskavý a prozradil jí, jestli je nějaká paní Frobisherová, která má to štěstí těšit se též z jeho štědrosti...?
Dělalo se jí nevolno, ale to nebylo důležité. Podstatné bylo, že to fungovalo; vykoktal ne a zeptal se, zřejmě ponouknutý oním dotazem, zdali by mu prokázala tu čest a sešla se s ním mimo pracovní dobu.
„Ach ne, to vy mi prokážete čest,“ zašveholila. „Tak moc ráda si procvičím angličtinu!“ Záměrně přehrávala svůj přízvuk. „Jen, dnes večer končím pozdě... snad byste měl čas sejít se na oběd?“
Nechtěla mu dát příležitost zmínit se o svém dostaveníčku s vílou komukoliv dalšímu.
Pan Frobisher vypadal lehce omámeně, jako by ho někdo praštil po hlavě. Možná to krapítek přeháněla. Než odešel, vykoktal ovšem souhlas, což bylo jediné, co Fleur požadovala.
Za předpokladu, že si tu schůzku vůbec zapamatuje.
Fleur otevřela zásuvku svého pracovního stolu a vytáhla z ní pergamen očarovaný proměnlivým kouzlem. Nebylo bezpečné používat ho na běžná hlášení, protože jeho druhou polovinu, s níž byl propojený, bylo snadné vystopovat. Pokud by ji někdo s pergamenem přistihl, její kontakt by byl ihned prozrazený. Ale v podobném případě, jako byl tenhle, nebylo zbytí – a dokud ho Fleur nepopíše, žádnou pozornost k sobě nepřitáhne.
Jako by si jen dělala soukromou poznámku, napsala na pergamen „Schůzka p. Frobisher – 12:00 dnes, restaurace U zapadajícího měsíce.“ Pak pergamen odložila a pečlivě vyplnila papíry pana Frobishera. Dnes zjevně uplácel jistého Montaguea.
Její úkol teď byl prostý. Svým kolegům se Fleur nezmínila, jak bude trávit oběd, jen se své obvyklé obědové skupince omluvila, že jí není dobře od žaludku a raději na jídlo nepůjde. Pokud by se zpozdila s návratem, někdo z nich si s trochou štěstí vzpomene a její šéfové tuhle historku poví. S kabelkou v ruce vyšla na schody před banku a přemístila se na okamžik domů, aby si vzala pár věcí, převlékla se ze služebního stejnokroje a upravila si make-up, a pak se zase přemístila.
Pan Frobisher už seděl u stolu, sakra. Fleur se k němu vydala s rovnými zády a svým nejpříjemnějším úsměvem a sama sebe přesvědčovala, že Tonksové musí věřit, že ví, co dělá – musí věřit, že Tonksová, nebo snad někdo jiný, si přečetla její poznámku a byla připravená zakročit. Posadila se důvěřivě zády do prostoru, usmála se a pravila k panu Frobisherovi: „Ach, tohle je tak okouzlující hospůdka – pomohl byste mi s výběrem?“ a rozhodně si nevšímala preparovaných exponátů na stěnách. Takový nevkus, pomyslela si, než veškerou nechutnou výzdobu vytěsnila z mysli.
Jak se ukázalo, pan Frobisher měl nepočítaně příbuzných, o nichž mohl vyprávět historky: synovce, kteří žádali jeho moudré vedení, švagry, kteří ignorovali jeho spolehlivý nos na obchody, neteře, které se bláhově provdaly a skončily bez vindry v kapse. Fleur přikyvovala a usmívala se a dělala na něj oči a předstírala, že se baví jeho vtipy a byla poměrně vděčná, že je tak vyděšená, že vnímá asi jen tak každé šesté slovo, což jeho společnost činilo značně snesitelnější. V rukávu měla flakónek s lektvarem, ale strachovala se ho použít, protože i když nevnímala ty vycpané exponáty, byla si jistá, že je v téhle restauraci docela dost černokněžníků a kdo mohl říct, co by provedli, kdyby si všimli, jak se víla snaží podsunout jednomu z jejich řad omamnou látku? Fleur totiž tenhle krok neměla nijak nacvičený.
Musela ho dostat ven. Nic víc. To dokáže.
Téměř ani nevnímala, co konzumuje, ale u třetího chodu zaslechla, jak se restaurací nesou slova „čerstvě ulovený“ a cosi, co znělo jako „jezerní člověk“, ale snad se jí to jen zdálo, každopádně se jí zvedl žaludek. „Pardon – potřebuji na čerstvý vzduch,“ řekla panu Frobisherovi a klopotně se zvedla.
„Ach, dovolte, abych vás doprovodil,“ zahuhlal, obličej velmi rudý. Fleur se nevzpěčovala, pouze zvedla ruku a chytila se jeho a plnou vahou se o něj opřela, jako by to skutečně potřebovala. Na moment možná doopravdy ano. Točila se jí hlava hrůzou, nebo snad se nasčítalo těch určitě aspoň čtyřicet minut intenzivního stresu. Doufala, že její kolegové jsou připravení říct Nimbur, že se jí u oběda udělalo špatně. Teď už rozhodně nestihne vrátit se včas domů, aby se mohla převléknout do stejnokroje.
Propletli se temnou, zakouřenou restaurací. Od stropu na ni zíraly vycpané tváře, na které se odmítala zpříma zadívat, a jakoby ze všech stran je pronásledovaly nepříjemné poznámky („nečistá krev“ a „směska“ a tak dále), až jí konečně pan Frobisher otvíral zadní východ. Fleur popošla na nejistých nohách a rozhlédla se kolem zadního traktu restaurace; naštěstí tu bylo ticho a klid. Nikde nikdo. Udělala ještě pár kroků, aby se pokud možno dostala za ochranná kouzla podniku, opřela se o tmavý plot a zhluboka dýchala chladný vzduch.
„Slečno Fleur,“ řekl pan Frobisher nervózně. „Není vám nic?“
Fleur cítila oči ve stromech na okraji pozemku a oči v oknech podniku. „Ovšemže ne,“ zamumlala, omámeně se opřela hlavou o zeď za sebou a s jistým zaraženým údivem si pomyslela on mi to opravdu věří, když se nad ní pan Frobisher účastně sklonil.
Přesně v ten okamžik na ně zaútočilo šest lidí v pláštích.
Pan Frobisher podal hrdinský výkon, vytáhl hůlku, rozčileně s ní mával a postavil se před Fleur. Ta nepřiložila, poprvé v životě (pokud pomineme ty odporné ďasovce), ruku k dílu: zaječela, chytila ho za paži a pak mu velmi dramaticky klesla v mdlobách na nohy. Zamotaní do sebe spadli na zem. Pan Frobisher sesílal kletby na útočníky, až je oba dva někdo milosrdně zasáhl omračovacím kouzlem.
„Enervate,“ ozvalo se hlasem Tonksové a Fleur se posadila a upřela na ni oči a usmála se. Byly v místnosti s nízkým stropem, bez oken a s betonovou podlahou, snad v nějakém nedostavěném mudlovském sklepě, a od jejího zbytku je oddělovala laciná zástěna, ale Fleur si připadala, jako by procitla v paláci: bylo po schůzce, odvedla svou práci a Tonksová byla tu.
Tonksová jí oplatila úsměv a Fleur se zhoupl žaludek z úplně jiného důvodu, a pak se z druhé strany místnosti ozval Bill Weasley: „Fleur, byla jsi fantastická, jak jsi se mu zhroutila přímo na nohy, ještě jsem neviděl nic tak legračního. Škoda, že jsme to nenatáčeli.“
Fleur odpověděla možná až nespravedlivě ostře: „Nedojde jim u Gringottových, že jsme oba onemocněli ve stejný den?“
„Odeklínači v pátek nemají směnu, takže je to shoda okolností,“ odvětil Bill tak stoicky, až si Fleur představovala, jaké by to bylo ho proklít. „Merline, nemůžu uvěřit, že vzal čtvrtvílu na rande k Zapadajícímu měsíci –“
„Ty vycpaniny,“ skočila mu Fleur do řeči a vzápětí se zhrozila: „Co to tam vůbec servírovali? Panikařila jsem a zaslechla, jak někdo říká, že...“ hlas jí selhal.
Tonksová s Billem si vyměnili pohled; pak odpověděla Tonksová: „Hrají si tam na drsňáky, ale to maso není opravdové. Ty vycpané hlavy na stěnách ano, ale jsou to starožitnosti. Merline, moc mě to mrzí, kdybych měla tušení, kam tě vezme, varovala bych tě,“ dodala a došla k ní, aby ji objala. „Takže, nechceš nám pomoct s výslechem? Anebo bys u téhle části radši nebyla? Svůj díl práce jsi odvedla.“
„Ne, ne,“ řekla Fleur, „chci vám dál pomoct.“
Použili lektvar, který s sebou měla Fleur: návodný nápoj, jenž mu pečlivě nalili do úst, než ho probudili. Tonksová si předtím zase změnila tvář, měla teď podobu starší ženy s tmavými vlasy svázanými do ohonu, posadila se před něj a řekla mu, že z restaurace zavolali bystrozory právě včas, a tušil pan Frobisher, kdo ho napadl? Viděl někoho? A když jí začal se vší vážností a bez vytáček odpovídat a zvykl si, že mu klade otázky, Tonksová změnila téma: mohl by proti němu někdo něco mít? A, po té, co si trpělivě vyslechla popis Frobisherových příbuzných, se kterými byl na kordy (zřejmě s většinou), zeptala se, jestli se třeba nedopustil něčeho kontroverzního...? Není třeba nějak zapojený do nadcházející války?
Pan Frobisher byl dezorientovaný a omámený a už měl za sebou patnáct minut svěřování se se svými potížemi, které se setkávalo s pochopením, takže Tonksové odpověděl zcela upřímně a otevřeně. Za jeho zády si Fleur a Bill psali poznámky a tu a tam si mezi sebou nad podrobným popisem páně Frobisherových zločinů vyměnili užasle zděšený pohled. Tonksová dělala hmm a přikyvovala a říkala „To muselo být těžké,“ a „Kolikrát asi byste řekl?“ profesionálně zaujatým hlasem a „Máte už naplánováno, po kom půjdete příště?“ až už ho nenapadaly žádné užitečné detaily, takže ho Bill zezadu kouzlem omráčil.
„Merline,“ řekla v tu chvíli Tonksová a protřela si tvář hřbetem ruky. Kůže jako by se jí přitom zavlnila a tvář se jí otřásla a proměnila do své obvyklé podoby. Dlouhé vlasy se zkrátily a zesvětlaly do obvyklého růžového odstínu, ale Tonksová dál vypadala bledá a bezkrevná. „Čili to máme vyřešeno... nějakých deset patnáct vražd.“
„To by mě zajímalo, proč si lidi vůbec dávají tu práci s Veritasérem,“ řekl Bill s tváří v dlaních.
„Tak co teď?“ zeptala se Fleur. „To ho, ehm, zabijeme?“
„Toho by si někdo všiml,“ vysvětlil Bill unaveně. „Nezapomínejte, že Popletal přinejmenším ví, kdo řídí Řád, a ministerstvo je na Brumbála už tak vysazené. Když začneme unášet sympatizanty – bohaté sympatizanty s řadou obchodních styků – a odstraňovat je, do měsíce skončíme v Azkabanu.“
„Nemůžeme ho jen tak nechat jít a – a dopustit to!“ oponovala Fleur. „Aby zabíjel další lidi!“
„Ne,“ řekla Tonksová, „to nemůžeme. Uděláme to, že mu vymažeme paměť, včetně vzpomínek na schůzku s Fleur – a vsugerujeme mu, že strávil poklidné odpoledne... nevím čím...“
„Kontrolou účetnictví a sepisováním rad ohledně chovu maguárů pro manžela své nejmladší sestry,“ obrátila Fleur oči v sloup.
„Jasně. Podrobnosti si doplní sám. A pustíme ho, aby se sám vrátil domů, a ty, Fleur, napíšeš anonymní udání na ministerstvo, že se... hmm, nemůže to být útok kvůli krvezradě, o to by nestáli, abych vyšetřovala – ale dejme tomu, že někdo plánuje dům pana Spinneta ten den vykrást kvůli jeho vzácné sbírce knih, načež my tam dorazíme a všechny je pozatýkáme.“ Tonksová se slabě usmála. „Doufejme. Ať tak nebo tak, zařídíme, aby ty cíle měly ochranu. Pojďme ho pustit, a pak si dát čaj a naplánovat to, co říkáte?“
Víceméně podle tohoto návrhu se pak zachovali. Jak se ukázalo, dům patřil členovi Řádu, jehož jméno se Tonksová ani Fleur neměly dozvědět, a byl právě příhodně prázdný, aby svůj záměr mohli provést. Fleur pana Frobishera instruovala, co všechno dělal, jelikož měl důvod její hlas znát, a pak ho vyvedla na ulici s pokynem, aby se přemístil domů. (A pokud by se snad přitom smrtelně rozštěpil, tak to bude jedině dobře.) Pak se Tonksová a Bill jali ve vypůjčené kuchyni vařit čaj jako – inu jako praví Britové, jimiž skutečně byli, a Fleur si pro změnu vypůjčila od majitele domu koupelnu a drhla se tak dlouho, až měla pocit, že se jí začne loupat kůže. Stála ve sprše a nechávala si horkou vodu dopadat na ramena a stékat po vlasech, až začala téct studená, a pak velmi neochotně sprchu opustila, utřela se a oblékla se do rezervních šatů, které jí nabídla Tonksová, sepraného trika s obrázkem nějaké mudlovské kapely a kalhot, které sestávaly převážně z kapes.
„Bill akorát odešel,“ informovala ji, když se Fleur vrátila dolů do sklepa, kam s Billem donesli čaj a sušenky a u provizorního stolku evidentně beze spěchu posvačili nad řádovým papírováním, obklopeni bednami s kdovíjakým obsahem. „Říkal, že kdyby zůstal déle, jeho matka si bude dělat starosti, kde je.“
„Aha,“ hlesla Fleur připitoměle a šla se posadit ke stolu vedle ní. Tonksová se jí zadívala na prsa a ona se na ně zadívala taky. Neměla podprsenku a tenká mudlovská bavlna se jí napínala přes ňadra a bradavky byly velmi viditelné. Začervenala se.
„Ehm,“ hlesla Tonksová, která se červenala taktéž, „na,“ a hrnula se nalít jí do hrnečku čaj, načež ho převrhla a zanadávala.
„To nic,“ řekla Fleur, „Reparo.“
„Víc čaje už uvařeno nemáme,“ zoufala si Tonksová.
„Mně stejně nechutná,“ opáčila Fleur a položila jí ruku na koleno, když se chystala vstát. „To je v pořádku,“ řekla, naklonila se a poprvé ji políbila.
Tonksová začala něco říkat, ale Fleur se nehodlala odtáhnout; lehce ji kousla do spodního rtu, položila jí ruku přes rameno, a v tu chvíli to Tonksová vzdala. Líbaly se. Fleur bolel krk, jak se ze své židle nakláněla, a v jednu chvíli to napravila tím, že Tonksové vklouzla na klín.
„Jsi si jistá?“ zeptala se Tonksová. „Máme nějaké – role – nechci na tebe tlačit.“
„Jsem si jistá,“ řekla Fleur, užaslá, že ji veškeré obavy opustily, naklonila jí hlavu, políbila ji na nos a pokračovala: „Jsem si jistá už celé týdny, ale nebyla jsem si jistá, jak to máš ty. Proč myslíš, že vlastním tolik lesbické erotiky? Měla jsem na místa se sexuálními scénami dát záložky.“
„Promiň,“ řekla Tonksová, „když já jsem hrozně pitomá a hloupá a taky nešikovná –“
„Ne, nejsi, jsi bystrozorka,“ prohlásila Fleur a políbila ji a ještě se jí pro jistotu na klíně otočila a posadila se obkročmo. „Už nic neříkej.“
Vzala její ruce do svých, jednu zvedla ze svého boku a druhou z desky stolu, a položila si je na ňadra. Tonksové se rozšířily oči, ve tváři se jí objevil velmi uspokojující výraz a šeptla: „Ach, Merline.“
„Tohle klidně řekni, kolikrát ještě budeš chtít,“ poznamenala Fleur a políbila ji.
Tehdy se Tonksová uklidnila, anebo si uvědomila, že to Fleur myslí vážně, anebo se tím přestala trápit. Místo toho jí palci promnula bradavky. Fleur zalapala po dechu a zachvěla se a silou se přitiskla k jejímu stehnu pod sebou. Tonksová jednou rukou pustila její ňadro, zajela jí pod triko, než si Fleur stihla postěžovat, a přeběhla jí prsty po břiše, načež je chladivě roztáhla do šířky na jeho pokožce. Fleur sebou cukla a židle, na níž seděly, hrozivě zavrzala a otřásla se.
„Měly bychom se radši přesunout,“ řekla Tonksová, čímž prokázala, že je daleko víc při smyslech než Fleur. „Na zem?“
„Nahoře je zcela použitelná postel,“ poznamenala Fleur.
„Ale není naše,“ namítla Tonksová, objala ji kolem zad a opatrně vstala i s ní v náruči. Fleur usoudila, že za tohle ta podlaha stojí, asi, a taky ji objala a znova ji políbila, zatímco ji Tonksová namísto na zem usadila na stůl.
S tím byla Fleur dostatečně spokojená, ale přesto z kapsy vypůjčených kalhot vymámila svou hůlku a opatrně veškeré součásti čajového servisu odčarovala na podlahu, čistě pro jistotu.
„To je asi fér,“ řekla Tonksová se smíchem, a pak téměř plaše pokračovala: „Takže – co chceš dělat?“
„Chci na sobě cítit tvoje ruce, hned, už na to čekám dost dlouho, řekla Fleur navýsost netrpělivě.
„Ruce, nebo pusu, nebo – kdybychom šly ke mně domů, tak mám hračky – akorát, do háje, nemůžeš se potkat s mými rodiči, aby tě nemohli identifikovat –“ nakrčila usilovným přemýšlením obličej.
„Tak je někdy jindy přineseš,“ řekla Fleur. „Teď pojď ke mně.“ A Tonksová konečně sáhla po zapínání jejích kalhot a honem jí je začala svlékat. Fleur si sama stáhla triko a odhodila ho zhruba směrem k zástěně, která oddělovala výslechovou část od zbytku sklepa. Tonksová vzhlédla, při pohledu na Fleuřino poprsí vydechla opět uspokojivé „Ach, Merline“, což byl zas a znovu potěšující zážitek, načež do jejích prsou zabořila ústa.
Fleur jí položila dlaň do střapatých vlasů a pak nevěděla, jak dál, protože ji za ně neměla jak chytit. „Nech je narůst,“ přikázala jí panovačně a pleskla ji přes rameno. Tonksová se rozesmála se rty na její kůži, což Fleur dočista rozechvělo, ale poslechla ji. Z hlavy se jí zavlnily prameny růžových vlasů a ona do nich s požitkem zapletla prsty, sevřela je a ucítila, jak Tonksová mezi jejími ňadry zasténala. Pravou rukou se prodrala mezi jejich těly, a potom Fleur ucítila dva prsty na klitorisu; zalapala po dechu a volnou rukou našla její levačku. Zvedla si jejich spojené ruce k ústům a políbila Tonksovou na prsty a s nesmírnou, všeprostupující láskou přitom myslela na to, jak zručně jimi zachází s hůlkou a jak nemotorně s nádobím.
Pak se Tonksová sklonila, cestou ji políbila na pupík a přidala k ruce mezi jejími stehny svá ústa a Fleur přestala přemýšlet. Vnímala jen ji: její teplé tělo mezi svýma nohama, tři její důrazné prsty v sobě, jak ji roztahují a pak se ohýbají a tisknou ono místo v ústí pochvy, takže musela vykřiknout; přitom ji Tonksová nepřestávala rty a jazykem olizovat a líbat na klitorisu a stydkých pyscích, dokud se Fleur neudělala, celá otřesená, a hlava jí neklesla dozadu na stůl, takže jí vlhké vlasy visely dolů až na betonovou podlahu.
Potom samozřejmě ve sklepě uklidily, aby člen Řádu, který tu ve skutečnosti bydlel, mohl tvrdit, že se tu nic nestalo. „Nemůžu uvěřit, že jsme měly sex prakticky naproti místu, kde jsme dvě hodiny zpátky vyslýchali vězně,“ poznamenala Tonksová.
Fleur pokrčila rameny. „Ale soukromí jsme tu měly, ne?“ řekla a políbila ji na tvář. „A teď, pověz mi, kam mám poslat to anonymní udání. A pojď se pobavit o našem dalším rande, ano? Tentokrát někde mezi mudly, řekla bych? Někde, kde se budeme v restauraci moci líbat. Takhle,“ pravila a naklonila se, aby Tonksovou znovu políbila a užila si její chuť.
„Jo,“ řekla Tonksová okouzleným tónem, „takhle.“ A zakřenila se.
- konec -
Bonus na úplný konec: fanart Tonks ♥️ Fleur od litevské kreslířky UptheHill, který sice není ilustrací přímo k téhle povídce, ale mohl by být. =)
Povídku možno hodnotit/komentovat na www.ffdenik.cz a nebo na AO3.