Překlad anglické povídky „Writing the Past“ od aviolety.
Pár: Severus Snape/Harry Potter
Shrnutí děje: Harry při prohrabávání trosek po bitvě o Bradavice najde Snapeovu starou učebnici lektvarů.
Povídka je z roku 2016, avioleta ji napsala pro každoročně pořádanou psací výzvu Snarry a Thon. Patří k těm pár snarry, kde tomu vztahu jsem schopná uvěřit. :-)
Překladatelská poznámka: Jako obvykle prohlašuji, že povídka nebyla napsána, natož přeložena, za účelem zisku; Harry Potter a vše kolem něj je duševním vlastnictvím J. K. Rowlingové. Překlady jistých slov jsou převzaty z českého vydání Harryho Pottera v nakladatelství Albatros. Jediné, čeho se nedržím, je počáteční písmeno Snapeovy přezdívky, které je u Medka malé, ale tady mi přišlo, že by Princ dvojí krve s malým p text znepřehledňoval.
--------
Harry se probírá troskami v chodbě v sedmém patře, když ji uvidí, napůl pohřbenou pod sutí a pokrytou tlustou vrstvou prachu. Princovu – Snapeovu, opraví se – starou učebnici lektvarů.
Zvedne ji a opráší desky. Vzpomínky, které mu Snape předal onu noc, kdy se odehrála bitva o Bradavice, má stále v čerstvé paměti, ovšem při pohledu na tuhle knížku na chvíli zapomene dýchat. Nečekal, že ji ještě někdy uvidí; má pocit, jako by se mu zčistajasna znovuotevřela stará rána. Zhluboka se nadechne a uvědomí si, že se mu třesou ruce.
Uslyší za sebou kroky a rychle vytáhne z kapsy hůlku. Jedno zamumlané zaklínadlo a knížka je pryč. Bude na něj čekat v kufru, až se večer vrátí do ložnice.
Pak ucítí na rameni ruku a nadskočí; když se otočí, stojí za ním Artur.
„Není ti nic, Harry? Vypadáš, jako by tě něco vylekalo.“
„Ne, jsem v pohodě,“ vypraví ze sebe, i když se v pohodě necítí ani trochu.
Artur přikývne, ale Harry dobře vidí jeho ustaraný výraz. „No, jdeme teď všichni dolů na oběd. Potom se pokusíme opravit kouzla v základech Severní věže, takže posilnění přijde vhod.“
„Jasně,“ řekne Harry a následuje Artura chodbou ke schodišti.
***
Je skoro devět, když se Harry konečně vrátí do svého pokoje. Je rozbolavělý a vyčerpaný; už celé týdny bez přestávky pracují na opravách, aby je stihli dokončit před začátkem školního roku. Po všem tom násilí, utrpení a ztrátách Minerva rozhodně trvá na tom, že je třeba Bradavice pro studenty do podzimu přichystat a otevřít, tak jako každý rok.
Harry souhlasí. Trocha té předvídatelnosti a všednodennosti udělá pro návrat k normálnímu životu po válce divy.
Zhroutí se na postel. Vážně by se měl osprchovat, ale nedokáže k tomu sebrat dost síly.
Tehdy mu na mysli vytane ona stará učebnice lektvarů.
Překulí se a sáhne přes okraj postele do kufru. A knížka tam je, uložená v záhybech otcova pláště. Zvedá ji opatrně, napůl se bojí, že se mu v rukách rozpadne. Ale zdá se, čerstvým šrámům po popálení navzdory, pořád ve stejném stavu. Možná by ho mělo překvapovat, že to vůbec přečkala, ale při prosévání sutin už našli takové množství artefaktů a předmětů, aby bylo jasné, že ne všechny věci poschovávané v komnatě nejvyšší potřeby podlehly zkáze.
Dává to smysl. Zložár strávil sám sebe, jakmile ten, kdo ho založil, zahynul; taková zlovolná magie se potřebuje živit zase magií a komnata nejvyšší potřeby je nadaná dostatečnou mocí, aby jeho řádění přestála.
Harry se opře o polštář a knihu si přivine k hrudi. Ví, že by měl odpočívat. Zítra začnou zase brzo a práce je to úmorná. Přesto si nemůže pomoct knížku neotevřít. Překvapí ho, jaká vlna smutku ho při pohledu na Snapeův drobný, hustý rukopis, který vyplňuje okraje stránek, zaplaví. Celé měsíce se Princovi kořil. Pak se, po seslání Sectumsempry, cítil zrazený. Poslední rána přišla, když zjistil, že Princ byl celou dobu právě Snape. Ale teď, po tom, co všechno se o tomhle člověku, kterého dlouho pokládal za nepřítele, dozvěděl, se ve svých pocitech ani trochu nevyzná. Ví jen, že Snape je hrdina a že si nezasloužil umřít takhle.
Usne nad pročítáním Princových upravených instrukcí k přípravě lektvarů, jež si vryl do paměti před více než rokem.
***
Znovu má čas se učebnici věnovat až za několik dní.
Práce na základech znamená víc než jen přesouvání balvanů a opravu zdiva. V základech tkví samotná bradavická magie a došla újmy zrovna tak jako hradní zdi a věže.
Harry doopravdy porozuměl, jak složitá může ochranná magie být, až když na vlastní oči uviděl, z čeho všeho se obrana Bradavic skládá. Všechna ochranná kouzla sice v bitvě poničena nebyla, ale mnoho se jich postupně rozplynulo, jak ochabovalo jejich poškozené okolí. Teď je potřeba vytvořit nová ochranná kouzla a ta zničená jimi nahradit, provázat novou magii se stávajícími zaklínadly kolem hradu, a pak všechno znovu ukotvit v bradavických základech.
Minerva práci s takovými kouzly rozumí nejlíp ze všech a její magie je současně přesná i mocná. Kratiknot vládne obsáhlými znalostmi kouzelných formulí a jeho um je pro sestrojování ochranných kouzel přesně to pravé. Artur, Kingsley a jeho bystrozorský tým dodávají odborné znalosti, sílu a jsou zásobárnou kouzelnických vědomostí.
Ze začátku se Harry divil, proč vůbec žádali o pomoc jeho. Říkal si, že mu ho možná Minervě, Kingsleymu a Arturovi bylo líto. Po poslední bitvě se všichni snažili pokud možno vrátit ke svému předchozímu životu. Nic samozřejmě nemohlo být úplně stejné jako dřív, ale jeho přátelé i spolužáci měli všichni rodiny a domovy, k nimž se mohli vrátit. Věděli, víceméně, jaké to je vést obyčejný život.
Pro něj ale žádný návrat k normálu nepřicházel v úvahu. Zemřel a zase se vrátil zpátky, aby porazil Voldemorta. Nemohl se prostě jen tak sebrat a žít dál, jako by se nic nestalo. Sotva si zatím stihl zvyknout, že je vůbec naživu. A momentálně stejně nemohl bradavické pozemky opustit kvůli novinářům. Takže zůstal a Minerva ho zapřáhla do práce.
Brzy se ovšem ukázalo, že třebaže mu chybí preciznost a technické znalosti, má víc syrové síly, než většina kouzelníků a čarodějek z bystrozorského týmu, který k výpomoci s rekonstrukcí sestavil Kingsley.
Když se ten večer vrátí do ložnice, učebnice leží na jeho nočním stolku. Měl by být vyčerpaný, ale magie mu klokotá žilami jako elektrický proud a Harry ví, že hned tak neusne.
Listovat ošoupanými stránkami Princovy staré učebnice je uklidňující. Zaklínadla jsou mu důvěrně známá, a kdykoliv narazí na zvlášť jízlivou poznámku, téměř slyší Snapeův hlas.
Ke konci narazí na úplně prázdnou stránku. Zamračí se; téhle tiskové chyby si nikdy předtím nevšiml. Nachází se uprostřed kapitoly o pokročilých technikách vaření, které v Křiklanových hodinách neprobírali.
Není si jistý, co ho k tomu pudí, ale přivolá si z kufru brk a kalamář. Inkoust už skoro došel a brk je pocuchaný, peří má roztřepené a umolousané, ale na tom nezáleží. Od chvíle, kdy skončila bitva, kdy Snapea viděl zemřít, kdy mu Snape svěřil do péče své vzpomínky, zoufale touží znovu si s ním promluvit. Nijak se tím nemění skutečnost, že se k němu Snape až do úplného konce choval jako mizera, ovšem velmi se ho dotýká, že se v něm všichni tolik mýlili.
Namočí brk do kalamáře a přemýšlí, co říct. Po chvíli se zhluboka nadechne a začne psát.
Teď když je po všem, chtěl bych toho tolik říct. Ale začnu s „je mi to líto“. Vyhráli jsme. Konečně jsem ho zabil a bez vašeho přispění by to nešlo.
Harry ví, že to nemá smysl. Píše do staré učebnice slova, která Snape nikdy neuvidí ani neuslyší. Přesto ho zaplaví pocit úlevné katarze, jako mocná, všepohlcující vlna.
A v tom ucítí slabý záchvěv magie. Píchne ho v páteři a zašimrá v žilách. Není to vyloženě hrozivá magie, ale je nečekaná a zneklidňující a už jen proto se má na pozoru, ještě dřív, než se inkoust na stránce začne rozpíjet.
Harry má v tu ránu hůlku v ruce, ale nezmůže se na víc než sledování, jak slova, která napsal, úplně mizí, aby je vystřídala zbrusu nová zpráva:
Kdo u všech čertů jsi? Vlastně to je jedno. Na to kašlu. Cos to k čertu provedl mojí učebnici?
Harryho první myšlenka je mrštit knížkou do nejzazšího kouta, nebo ji odčarovat zpět do dávno neexistující komnaty nejvyšší potřeby. Po bitvě v hradě zůstal dostatek zbytkové černé magie, aby poznamenala všechny předměty v něm, a třebaže pomalu ale jistě pracují na tom, aby ji odstranili, ve Snapeově staré učebnici se mohlo usídlit cokoliv.
Jediná další zkušenost, kterou má s knížkou, co uměla odpovídat, neskončila dobře. Otřese se, jen na Raddleův deník, jak posedl Ginny, a na baziliška pomyslí. Připadá mu, jako by se to stalo v jiném životě, a přesto si to vybavuje, jako by to bylo včera. Ale místo aby učebnici odčaroval pryč, soustředí se a sešle na ni sérii detekčních zaklínadel. Díky roku strávenému honem za viteály a díky svým nejčerstvějším zkušenostem zná prakticky každé povolené a pár nepovolených. Ale ani jedno zaklínadlo nic neodhalí. V učebnici sice je ukrytá jistá magie, ale nemá vlastní vědomí, ani není nijak zvlášť nebezpečná.
Přesto, Harry ví, že by do ní nic dalšího psát neměl a že by ji měl nechat zkontrolovat přinejmenším ještě Minervou nebo Kingsleym. V uplynulých týdnech narazili na ledasjakou podivnost. Magie uvolněná během bitvy – a to útočná i obranná – v kombinaci s už existující magií v hradě mívá nepředvídané následky.
Cosi v těch slovech, která se místo jeho vlastních objevila, ho však přiměje, aby učebnici nezavíral. Je to sice k smíchu, ale něco v jejich tónu ho zarazí.
Znovu zvedne brk. Co tím myslíš, že je to tvoje učebnice?
Stránka se opět rozostří a jeho písmo se rozplyne. Za okamžik se objevují jedno po druhém nová slova, jako by je psala neviditelná ruka.
Něco jsi s mojí učebnicí provedl. Zjevně. Píšeš do ní. Takže se vypovídej a nech mě na pokoji.
S mojí učebnicí....
Nic jsem s tvojí učebnicí neprovedl. Zamračí se a dodá a navíc je moje.
Ne... je to moje učebnice. Odpověď přichází téměř okamžitě. Já jsem si ji koupil. Právě teď ji mám v ruce. Moje jméno je sakra přece na deskách.
Tak ty jsi Princ dvojí krve? napíše Harry. Nemůže tomu uvěřit – jaksi se stalo, že si povídá se Snapem, zřejmě školního věku, který má svou starou učebnici lektvarů pořád ještě u sebe; jenže žádné jiné vysvětlení ho nenapadá.
Samozřejmě, že jsem to já. Proč bych jinak tu učebnici teď měl?
Harry neodpovídá. Ví toho o úskalích časových paradoxů dostatek, aby si uvědomoval, že jestliže doopravdy mluví se Snapem z minulosti, musí si velmi dávat pozor, co řekne – pokud vůbec bude dál pokračovat.
Jenomže pokušení je příliš velké. Po ničem tolik netouží jako promluvit si se Snapem, a ačkoliv tomuhle Snapeovi nemůže říct všechno to, co by chtěl, není schopen nemluvit s Princem dvojí krve vůbec.
Jak je tohle vůbec možné? napíše.
?
Jak mi píšeš? Jaké jsi použil kouzlo?
Co tím myslíš, „jaké já použil kouzlo?“ To ty píšeš do mojí knížky.
Už jsem to říkal, napíše Harry, je to moje knížka. Ví, že je to dětinská odpověď, Snape musí být bez pochyby ještě zmatenější než on. Ale zajímá ho, a taky trochu leká, co to je za kouzla a čáry, které zjevně otevřely spojení do jiné doby.
Jasně... No, tak v tom případě tě s ní nechám.
Ne, neodcházej! Harry nevidí důvod, proč by ho Princ měl poslechnout, ale musí to zkusit.
Chvíli se nic neděje. Pak Hele, je mi jedno, co mi řekneš, už jsem o sobě slyšel horší věci.
Harry se zamračí. Měl by knížku odložit. Ať otevření toho spojení způsobila libovolná kletba nebo odchylka, nemůže to vést k ničemu dobrému. Přinejlepším na něj působí nějaká zlovolná síla zbylá po bitvě. Přinejhorším by mohl nechtěně tomuhle velice skutečnému Snapeovi prozradit něco, čím by všechno, zač bojovali, mohlo přijít vniveč.
Nic na tebe nehraju, napíše po chvíli.
Odpověď nepřichází.
Můžeš samozřejmě věřit, čemu chceš. A mrzí mě, že na tebe jsou jiní zlí, ale já takový nejsem. Při pomyšlení, kdo konkrétně se ke Snapeovi chovával krutě, se Harrymu sevře žaludek.
Nezáleží mi na ostatních, napíše Princ. Jen si prostě nemyslím, že by měli jen tak z ničeho nic psát do učebnic, které jim nepatří.
Harry se posadí, opře se zády o polštáře a dumá, co by mohl říct. Z nějakého důvodu je pro něj životně důležité, aby mu Snape uvěřil. Aby s ním dál mohl mluvit, i když ví, jaké riziko to reálně představuje. Dostal jsem tuhle učebnici od profesora Křiklana, napíše po chvíli. Na začátku školního roku jsem žádnou neměl a on ji našel ve skříni v učebně lektvarů. Byla stará, dodá. Nikdo ji nepoužíval.
Harry ví, že by měl přestat. Vstoupil se na velmi nebezpečném teritorium a nepochybuje, že už teď toho řekl příliš. Jenže se téhle příležitosti nedokáže vzdát a ví, že Princ přestane psát a přeruší jejich spojení, pokud si bude myslet, že je terčem dalšího z řady krutých žertů.
Jak to myslíš, stará?
Podle mě... Harry horečně přemýšlí, jak nejlépe to vysvětlit. Možná jsi tuhle knížku měl přede mnou, ale já ji mám teď.
Teď... jako v mojí budoucnosti?
To je jediné rozumné vysvětlení.
Na takovémhle vysvětlení nic rozumného není.
Harry se zasměje. Úplně Prince – a Snapea – v těch slovech poznává. Jak jinak bych mohl já mít knížku, kterou ty očividně máš právě teď taky, než když jsem v jiném čase než ty?
No, objeví se téměř okamžitě, taky moji knihu vůbec mít nemusíš. Je daleko pravděpodobnější, že na mě jen zkoušíš nějaký pitomý trik.
Harry hryže konec brku. Tohle je ovšem dobrá připomínka. Mám tvou knížku a můžu to dokázat.
Fajn...
Na okrajích je napsaná spousta poznámek.
To vím.
Nemohl bych přece vědět, co v nich stojí, kdybych ji neměl právě před sebou. Harry se zazubí, spokojený, jak to vymyslel, ale Princ neodpovídá. Tak se mě na něco zeptej, pobídne ho po pár minutách.
Možná.
Harry čeká, ale žádná další slova se neobjeví. Brzo začne být jasné, že Princ už dnes večer nic víc nenapíše. Chtěl by naléhat, přinutit ho, aby mu dovolil dokázat, že nelže, ale ví, že to není dobrý nápad. Pokud si ho má Princ – Snape – vyslechnout, bude to muset proběhnout podle jeho vlastních představ. Harry učebnici zavře a uloží ji do bezpečí ve svém kufru. Potřebuje se taky vyspat.
***
Ochranná kouzla postupují pomalu, ale jistě kupředu. U oběda Harry pořádá svůj talíř sendvičů a poslouchá Kingsleyho shrnutí plánů na odpoledne, když se nad nimi něco zatřepetá. Vzhlédne a uvidí Pašíka, Ronovu sovičku, jak se k nim snáší z otevřeného okna s dopisem stejně velkým jako on přivázaným k pařátku. „Hej, hošku,“ řekne, když před ním maličká sovička přistane. Vytáhne ze svého sendviče kus kuřecího a Pašík ho láskyplně klovne do prstu, než si od něj maso vezme.
Opatrně Pašíkovi z nožky odváže roličku pergamenu. Ron mu nenapsal dva týdny. Harry ví, že má spoustu práce – tak jako on tady s rekonstrukcí. Ron přijal Kingsleyho nabídku, že se kdokoliv z jejich ročníku, kdo bojoval v bitvě o Bradavice, může přihlásit do bystrozorského výcviku. Chtěl, aby se připojil i Harry, a on se nad tím rozhodně vážně zamýšlel. Léta nechtěl nic než stát se bystrozorem a vždycky si představoval, jak k výcviku nastoupí, až dokončí školu.
Jenže pak přišla válka a po ní... Po ní už Harry nechtěl mít nic do činění ani s černokněžníky, ani s vrahy, ani se smrtí. Takže zůstal v Bradavicích, kdežto jeho přítel se šel přidat k výkvětu ministerstva. Ví, že Ron stále doufá, že si to ještě rozmyslí, stále doufá, že se ještě rozhodne stát bystrozorem, jak to vždycky měli v plánu, ale taky ví, že tohle už není život pro něj.
Dopis je krátký, přesto vykouzlí Harrymu úsměv na tváři. Trénink je náročný, ale Ron se dozvídá hromadu důležitých věcí a je šťastný. Harry jen doufá, že jednoho dne bude znova šťastný i on sám.
***
Strana 74
Uplynuly dva dny. Harry učebnici kontroloval každý večer, ale zpráva od Prince v ní žádná nebyla. A teď na něj, když se vrátil do své ložnice, čekají tahle dvě slova. Chvíli mu trvá, než pochopí, ale pak rychle na příslušnou stránku zalistuje.
Je to dokrvovací lektvar. Několik řádků předpisu je přeškrtnutých a Snapeův drobný, hustý rukopis vyplňuje prázdné mezery mezi nimi. Harry si upravený předpis rychle poznamená a pak Snapeovy dodatky slovo od slova přepíše.
Vzpomíná si, jak ten lektvar připravoval v Křiklanově hodině. Snažil se, seč byl, aby Princovy pokyny dodržel, ale nešlo to beze zbytku. Podle Snapeova upraveného předpisu měl použít přísadu, jíž učebna nebyla zásobená. Princova finální poznámka to nejspíš vysvětluje.
Drahá, ale vyplatí se vzhledem k alternativě: SMRT. Dokonce pro názornost přikreslil malinkou lebku a zkřížené hnáty.
Smrt? napíše Harry. Není to trochu přehnané?
Snad víš, co dokrvovací lektvar dělá, ne?
Jasně že vím. Madam Pomfreyová mi ho dávala mockrát. Ani jednou jsem neumřel. Samozřejmě si uvědomuje, že pro ni lektvary nepochybně vařil právě Snape, takže jistě vyhovovaly jeho přísným požadavkům, ale to Princovi pochopitelně říct nemůže.
To máš teda štěstí, přijde odpověď. Pak: Na ošetřovně je pořád Pomfreyová? V mojí době je tu taky.
Harry si zhrozeně uvědomí, že udělal chybu. Celou dobu se snaží pokud možno nic o budoucnosti neprozradit. I když vzato kolem a kolem to až tak velká chyba nebude. Pomfreyová v Bradavicích pracovala desetiletí, ta mu nepomůže určit, z jaké je Harry doby.
Princ nic jiného neřekne. Místo toho napíše 106.
Takže si Harry dovolí oddechnout a přepíše další komentáře z okraje stránky. Princ stránky zjevně vybírá s rozmyslem. Po lektvaru najednou Harry přepisuje řádku čím dál sprostějších vtipů. Při přepisování jednoho zvlášť vulgárního o knězi a upírovi se nahlas zasměje.
Ten je hodně dobrý. Na ten jsem doteď nenarazil.
Další stránku, na niž ho Princ nasměruje, zaplňují do detailů prokreslené genitálie. Harry je rád, že na ni nenarazil při hodině. To by se asi špatně vysvětlovalo.
Začínám tušit jisté téma, napíše, zatímco se mračí na svůj nejnovější pochybně namalovaný penis. Snape měl na kreslení ptáků evidentně daleko větší nadání než má on. Snažíš se mě přivést do rozpaků?
Ne, je to jen součást testu.
?
Jestli ve skutečnosti nepíšeš do mojí knížky, tak máš teď před sebou pergamen popsaný oplzlými vtipy a počmáraný nepovedenými péry. Hele, fakt jsou dost hrozná, dodá po chvíli.
No jo, uzná Harry. Ten pergamen bych přece hned zmizel. Určitě bych si ho nenalepil na stěnu, aby ho všichni viděli.
To bys mohl...
To mi pořád ještě nevěříš? Ani potom, co jsi byl svědkem mých evidentních schopností kreslit genitálie?
Myslíš tvé evidentní neschopnosti.
Harry se usměje. Zvláštní. Princ je přesně tak vtipný a chytrý a sarkastický, jak si Harry vždycky představoval – než seslal to jedno zaklínadlo a než zjistil, že je Princ ve skutečnosti Snape, samozřejmě.
Stránka se zase rozostří a objeví se na ní další péro, tentokrát s ještě podrobnějšími detaily než mají ta nakreslená v učebnici. Varlata jsou obscénně obří a Princ je doplnil štědrým porostem pubického ochlupení. Péro je navíc vztyčené a na špičce se perlí kapka touhy. Harry cítí, jak mu hoří tváře. Akorát se chlubíš..
Přirozeně.
Nějakou dobu se žádná další slova neobjeví a Harry už si myslí, že Snape učebnici pro dnešek odložil, pak ale ucítí záchvěv magie a zase se zadívá dolů.
Jestli je to pravda – jestli opravdu jsi z jiné doby – nejspíš bychom už spolu neměli mluvit.
Proč?
Jistě nejsi tak natvrdlý, aby sis neuvědomoval nebezpečí zahrávání si s časem.
Ne, napíše Harry. To chápe.
Pak víš, že prakticky ve všech případech, kdy se nějaký kouzelník pokusil čas ovlivnit, výsledek byl zničující. Pokaždé je to lákavé. A pokaždé je to strašně špatný nápad.
Já vím. Ale co když se nebudeme pokoušet nic ovlivňovat?
Harry se s nohama stočenýma pod sebou posadí a vyhlíží Princovu odpověď. Je při tom čekání na Snapeovo rozhodnutí podivně nervózní.
Na tom nezáleží. Nevíš, co bys mohl říct, jakou drobnost bys mohl omylem odhalit, která by něco mohla změnit. Zjistíš to, až když už bude pozdě.
Ne když budeme opatrní, trvá na svém Harry. A taky musíš uznat, že to je docela hustý.
Možná.
***
Nevíš něco o využití lektvarů k narušení pokrevní magie?
Harry Princovi dva dny nenapsal. Každý večer se vrátí do ložnice, zkontroluje, jestli na něj v učebnici něco nečeká, ale nic v ní ani jednou nebylo, a tudíž pochybuje, že by Snape rozhovor sám začal. Ale nedaří se jim pohnout s několika ochrannými kouzly, která Brumbál svázal se svou vlastní magií, se svou krví. Potřebují je propojit s vlastními zaklínadly, jenže tahle ochranná kouzla nespolupracují, a to je ještě mírný výraz.
Minerva si je jistá, že to je kvůli Brumbálově krvi, ale uvolnit z kouzla tuhle složku se ukazuje být obtížné. Harry přesně neví, jak ho napadlo zeptat se Prince, ale za pokus to stojí.
Možná vím. Proč?
Harry si nepřipouští, jaké vzrušení ucítí, když Snape odpoví. Jen takový projekt, na kterém pracuju. Ví, že nesmí být moc konkrétní.
Jasně... Stránka se rozostří, ale žádná další slova se neobjevují a Harry si chvíli myslí, že s ním nakonec Princ mluvit nebude, ale pak ucítí povědomý záchvěv magie. Tady je teď léto. Je léto i u tebe?
Ano. Je osmého června, odpoví Harry, zvědavý, kam Princ svou otázkou míří.
Tady taky.
Takže mají oba ten samý den, jen roky vzdálený.
Pokrevní magii nic zrušit nemůže, napíše v tu chvíli Princ.
Aha.
Kromě krve toho, kdo kouzlo seslal. Chápu dobře, že tu k dispozici nemáš?
Předpokládejme, že ne.
Pochopitelně. No, jak jsem říkal, takovou magii zrušit nemůžeš, ale mohl bys ji zkusit propojit s krví někoho jiného.
Jak to myslíš? Soustředili se tolik na rozložení Brumbálovy magie, že ani nepomysleli na to pokusit se ji změnit.
Víš, co je to krevní transfúze?
Ano. Ačkoliv se nepoužívá často, jelikož existují magické alternativy jako třemdava a dokrvovací lektvary, lékouzelníci tu a tam mudlovské postupy aplikují, obvykle ve zvlášť těžkých případech.
Dobře, prima. V případě mudlů si doktoři musí dát pozor, aby dárce měl stejnou krevní skupinu jako příjemce, ale kouzelníci ji prostě můžou změnit.
Harry má dojem, že chápe, jak to Princ myslí. Takže místo abychom tu magii úplně zrušili, říkáš, že bychom krev mohli změnit, aby reagovala na někoho jiného?
Snad ano. Lektvar, který se používá na změnu krevní skupiny, je celkem jednoduchý. V tvém případě, ale bude potřeba trefit se úplně přesně. Nebude stačit změnit jen skupinu. Ale teoreticky to možné je.
***
„To by skutečně mohlo fungovat,“ prohlásí Minerva. Jsou v ředitelčině pracovně. V rohu psacího stolu se vrtí a točí stříbrná koule, pozůstatek z Brumbálovy doby.
„Co myslíš, Poppy?“ zeptá se Kingsley. Stojí vedle portrétů. Brumbálův rám je nepřehlédnutelně prázdný. „Je možné změnit složení krve, kterou Albus k vytvoření ochranných kouzel použil?“
„Teoreticky. Měla bych mít jednu nebo dvě dávky lektvaru, který se ke změně krevní skupiny používá, v nemocničních zásobách. Co se úpravy jeho účelu týče, inu, to bude rozhodně výzva, ale mělo by to být možné.“
„Báječné,“ řekne Minerva a nalije si další šálek čaje, „protože Merlin ví, že žádné jiné nápady nemáme.“
„Jak jsi na to přišel, Harry?“ Artur k němu dojde a položí mu zlehka ruku na rameno. „Je to opravdu geniální, jenom, krevní transfúze v kouzelnickém světe praktikují zřídka. Nedovedu si představit, jak tě něco takového napadlo.“
Harry sklopí oči. „Listoval jsem včera večer svojí starou učebnicí lektvarů. Nemyslel jsem si, že by pokrevní magii šlo nějak zrušit, ale řekl jsem si, že se na kapitoly o lektvarech týkajících se krve pro jistotu podívám. To mě na to přivedlo.“
„Inu, máš postřeh, synku,“ řekne Artur s láskou. „Přinejmenším nám to poslouží jako odrazový můstek.“
„Ano,“ řekne Minerva. „A Poppy, možná bys ses mohla podívat do knih po Severusovi.“ Mávne rukou k polici v rohu knihovny. „Ten toho o takovýchhle záležitostech věděl mnohem víc než kdokoliv z nás. Možná v nich bude něco, co by ti mohlo pomoct.“
Poppy přikývne a Minerva je propustí na oběd. Harry zoufale touží prohlédnout si knížky, které po sobě Snape v ředitelně zanechal, ale ví, že mu to nepřísluší. A tak zkrátka vstane a následuje ostatní dolů po točitém schodišti.
***
Koho jsi zabil?
Cože? Ta otázka Harryho dočista zaskočí.
Než jsi zjistil, že mluvíš ke mně, napsal jsi, že jsi někoho zabil.
Harry si prohrábne vlasy. Není si jistý, jak odpovědět. Popravdě, už si nepamatuje, co úplně na začátku do knížky napsal.
Než se rozhodne, jak reagovat, objeví se další zpráva: To mimochodem není něco, co bys měl jen tak na potkání lidem prozrazovat. Pokud se tedy chceš vyhnout Azkabanu. A rozhodne bys neměl náhodně psát přiznání, když nevíš, kdo by si je mohl přečíst.
Aha.
Aha? To je tvoje odpověď? Píšu si s vrahem, který je nádavkem k tomu ještě idiot.
Harry váhá říct více, bojí se, aby neprozradil něco, co nemá. Jenže, i když je to zjevně bláhové, chce si Snapem povídat dál, a kromě toho by asi bylo lepší, kdyby ho za vraha nepovažoval.
Jo, ale to je v pořádku. Všichni očekávali, že ho zabiju.
Tím se to tedy opravdu vysvětlilo. Dík.
Harry se zasměje. I z pouhých stránek učebnice zní v Princových slovech sarkasmus zcela zřetelně.
Byla bitva a zaútočili na školu. Musel jsem to udělat. Byl jsem jediný, kdo to mohl dokázat. Ví, že by neměl říkat vůbec nic, ale nemůže si pomoct a nemyslí si, že je informací dost, aby napáchaly skutečnou škodu.
Na školu... někdo zaútočil na Bradavice?
Ano.
Když v ní byly děti?
Ano. Většinu mladších studentů se nám podařilo dostat do bezpečí. Ale řada zůstala a bojovala. Řada umřela. Sevře se mu srdce, když si připomene, koho všeho onu noc ztratili. Freda, Colina a Levanduli. Tonksovou a Lupina... Ty vzpomínky jsou stále příliš živé, rána příliš bolavá, příliš otevřená.
A ten člověk, ten, kterému jsi na začátku psal, ten, který ti pomohl, ten taky zemřel?
Ano.
Dál se neptá, třebaže Harry si je jistý, že by rád. To je jejich nepsaná dohoda. Oba si jsou vědomi nebezpečí, že by Harry prozradil příliš, takže si Princ dává pozor a nevyzvídá.
***
Od té chvíle si povídají skoro denně.
Většinou o magii. Harry ví, že Snape měl neuvěřitelné nadání a velkou moc, ale stejně si nemůže pomoct nebýt oslněn, jakou šíři znalostí o magii měl už jako student.
Kde ses naučil, jak psát zaklínadla? zeptá se. Netušil, že člověk může vymýšlet vlastní kouzla, dokud taková neuviděl napsaná v Princově učebnici.
Moje máma dělala kouzla. Vyrůstal jsem s tím, že když chceš, aby magie něco provedla, a dokážeš přijít na ta pravá slova, abys ji správně nasměroval, můžeš si napsat vlastní zaklínadla.
Takhle jsem o tom nikdy neuvažoval. Je na podlaze pod oknem, sedí v teplém čtverci odpoledního slunce. Dnes skončili s prací brzo. Kingsley s Arturem se museli hlásit na ministerstvu a Minerva trvala na tom, že trocha odpočinku jim všem prospěje. Obvykle dokážu přimět magii, aby dělala, co chci, ale napsat si vlastní zaklínadlo mě nikdy nenapadlo.
Jak to myslíš, že dokážeš přimět magii, aby dělala, co chceš?
Harry namočí brk do kalamáře; už je skoro prázdný. Musí si inkoust dokoupit. Přesně to. Obvykle se mi podaří přimět magii, aby udělala, co chci, když na to dost usilovně myslím a soustředím svou sílu. Ale vlastní zaklínadlo jsem nikdy nenapsal.
Říkáš to, jako by to bylo něco špatného.
?
Předpokládám, že když „přiměješ magii, aby dělala, co chceš,“ myslíš tím beze slov? A nejspíš i bez hůlky?
Většinou ano. Harry má pocit, že mu něco uniká. Ví, že schopnost kouzlit beze slov a bez hůlky je docela vzácná. Ale ví také, že dospělý Snape toho byl rozhodně schopen, a nemyslí si, že by jeho vlastní schopnosti stály za větší pozornost než umění napsat si vlastní zaklínadla.
Není divu, že chtěli, abys to udělal ty.
Co abych udělal?
Abys ho zabil. Abys zabil člověka, kterého nikdo jiný zabít nemohl.
***
Jak tohleto funguje? Harry je nebetyčně zvědavý. Dokonce strávil několik hodin svého vzácného volného času v knihovně pátráním po zaklínadlech, která by takovéhle propojení napříč časem umožňovala, ale žádná nenašel.
Co?
Tohle kouzlo. To, díky čemu s tebou můžu mluvit.
Skutečně nevím.
Původně jsem si myslel, že jsem s tvojí učebnicí něco provedl, ale neudělal jsem nic, takže to musí být něco na tvé straně.
Snad. Kouzla, která umožňují cestovat časem, jsou ovšem velice vzácná. Rozhodně jsem nic neudělal úmyslně.
Očaroval jsi tu učebnici vůbec nějak? zeptá se Harry.
Mimo to, aby si pamatovala moje poznámky, nijak.
Aby si pamatovala poznámky?
Zvol si stránku, klepni na ni hůlkou a řekni Aparecium. Měly by se objevit moje poznámky, pokud tedy Křiklan řekl něco zaznamenáníhodného.
Harry otočí na náhodnou stránku a vyzkouší zaklínadlo. A opravdu. Stránka se chvíli mihotá, než tištěný text zmizí a nahradí ho Snapeovy rukou psané poznámky. Harry znovu klepne hůlkou a tištěný text se vrátí zpět. Páni. To je parádní.
Je to jednodušší než si vést samostatné desky s poznámkami, odepíše Princ na vysvětlenou.
Myslíš, že právě tohle kouzlo nám umožňuje spolu mluvit?
Nemám tušení. Zato vím, že při kouzlení záleží na času a vzdálenostech. Začali jsme psát ve stejném okamžiku v různých dobách, a tím se nějak vytvořilo spojení. Nejsem si jistý jak ani proč. Nebyla ta učebnice na tvé straně vystavená nějakým neobvyklým kouzlům?
Harry pomyslí na bitvu a na to, k čemu došlo v komnatě nejvyšší potřeby. Dalo by se to tak říct.
Jasně. Nejspíš bys mi to neměl říkat. Zvlášť pokud to má co do činění s tou bitvou.
Jo, to máš nejspíš pravdu.
Obvykle ji mívám.
***
Jestli je léto, jak to, že jsi pořád v Bradavicích? Harry chtěl tuhle otázku Princovi položit už několik dní. Ačkoliv teď už chápe, proč se každé léto musel vracet k Dursleyovým, byl by dal cokoliv, aby byl mohl zůstávat ve škole. Nabyl ale dojmu, že Brumbál nic takového nedovoloval. Napadá ho, jestli to tak bylo vždycky.
Mohl bych se tě zeptat na totéž. Jsi v šestém ročníku?
Ne. Proč?
Tohle je učebnice pro šestý ročník.
No jo, jasně.
Než může Harry říct cokoliv jiného, objeví se další slova. Běžně se přiznáváš k vraždě prostřednictvím omluvných dopisů ve svých starých učebnicích?
Harry se usměje. Možná by mu mělo být divné, jak příjemné je povídat si s Princem, jenže on má pocit, jako by ho znal roky. Vlastně, pomyslí si Harry, to není tak daleko od pravdy. A třebaže je to prapodivné, líbí se mu představovat si, že by byli přátelé, kdyby byli na stejném místě a ve stejném čase. Ne, napíše. Nemůže mu samozřejmě o téhle učebnici říct pravdu, nemůže mu říct o Snapeovi. Jen v téhle.
Máš rád lektvary? zeptá se Princ.
Nijak zvlášť.
A přesto jsi se rozhodl trávit večery se svou starou učebnicí lektvarů.
Rozhodl jsem se trávit je s tebou. Nepřiznává nic víc, než co je i tak zjevné, přesto mu to připadá jako vyznání. Tehdy si Harry uvědomí, jak rád s tímhle Snapem mluví, jak moc stojí o to, aby s ním tenhle Snape rád mluvil. Neodpověděl jsi mi, napíše, když Princ už nic dalšího nedodá. Jak to, že jsi dál v Bradavicích? Jsi šesťák?
Ne, školu už jsem dokončil.
Takže jsou stejně staří.
Já taky, odpoví Harry. Není to úplně pravda, ale byla by, kdyby sedmý ročník nestrávil honem na viteály a bojem s Voldemortem.
A přesto jsi taky dál na hradě. Brumbál k tomu v tvojí době dává svolení?
Harrymu se při zmínce o Brumbálovi sevře srdce. Některé rány se nezahojí nikdy. Ne, odpoví po pravdě. Pokud je mu známo, Brumbál nikdy žádnému studentovi nedovolil zůstat ve škole přes letní prázdniny. Pracuju tu.
Pracuješ v Bradavicích? To se teď přijímají jako profesoři i čerství absolventi? Anebo ne, nic neříkej, jsi asistent trenéra famfrpálu nebo cosi takového.
Ne a ne. Harry se nezmíní, že ve skutečnosti zvažoval, že by se Minervy zeptal, jestli by mohl zůstat na místě jako asistent Hoochové, až budou opravy dokončené, jenže si myslí, že mu to nedovolí. Naznačuje dostatečně pravidelně, že plně očekává, že se Harry chopí vhodné kariéry, až práce na Bradavicích skončí. Hrad byl v průběhu bitvy poškozen, napíše. Pracuju na opravách. Má za to, že to není nebezpečné odhalení, vzhledem k tomu, co všechno už Princovi svěřil.
Po pár minutách ucítí na kůži jemné zatepání magie Princovy odpovědi. Na podzim začínám s postgraduálním studiem lektvarů. Byl jsem přijatý na základě mého předestřeného výzkumu, ovšem pokud se mi podaří dotáhnout ho k reálnému výsledku, dostanu stipendium. Odmlčí se. Peníze by se mi hodily.
Harry mu rozumí. Postgraduální studium je drahé. On díky penězům, které má po rodičích, a dědictví po Siriusovi nebude být nikdy v životě finanční starosti, ale ví, že většina lidí to štěstí nemá. A z těch střípků a útržků Snapeova dětství, které zahlédl, mu je jasné, že on na tom finančně dobře nebyl. A Brumbál ti dovolil nastěhovat se při práci do hradu? To je... od něj vstřícné.
Ano... Slova se objevují pomalu. Můj otec není z magie moc nadšený, takže tohle byla jediná možnost, jak s výzkumem začít. Ale myslím, že mě Brumbál chtěl tak jako tak mít pod dohledem.
Zní to přinejmenším tajuplně, ale Harry na vysvětlení nenaléhá. Nemůže. Riskoval by, že prozradí informace o Princovi – Snapeovi, které by Princ neměl mít.
Samozřejmě se o tom nebavili, ale Harry ví, že se tenhle Snape brzy – pokud se tak už nestalo – přidá k Raddleovi a jeho Smrtijedům. Harry na tuhle jistotu nerad myslí. Způsobuje mu nevolnost a nikdy doopravdy nepochopí, co někoho mohlo dohnat do Voldemortových služeb. Jenže Princ tu a tam utrousí poznámku, z níž je cítit nejistota, předsudky, touha po uznání a po moci, o nichž Harry ví, že na nich Voldemort uměl stavět. A ty samé vlastnosti, které k Princi táhnou Harryho – jeho inteligence a kreativita, jeho potenciál a jeho magie – z něj činí cenného kandidáta i v očích Smrtijedů. A ačkoliv Harry ví, že Snapeova dráha je daná, chápe, proč Brumbál mohl udělat výjimku, proč mohl Snapeovi dovolit zůstat na hradě o trochu déle, v naději, že nepřijme znamení zla.
Čeho se tvůj výzkum týká?
Vylepšený recept na vlkodlačí lektvar.
Harry prudce vydechne. Snape Remusovi stále vařil jeho každoměsíční lektvar, i když ostatní zpochybňovali, že se tak důležitý úkon svěřuje údajnému Smrtijedovi. Ale Remus mu vždy věřil a dodávky vlkodlačího lektvaru byly spolehlivé. Je to pracný a obtížný lektvar. Jsou ho schopni připravit jen ti nejzručnější znalci lektvarů a Remus tvrdil, že Snape postupuje podle vlastního receptu. Teď si Harry říká, kolik asi let Snapeovi trvalo ten recept vylepšit. Proč právě vlkodlačí lektvar? zeptá se, puzen skutečnou zvědavostí.
Jednou jsem měl s vlkodlakem ošklivý zážitek.
? Harry si není jistý, proč chce vědět víc. Má dobrou představu, co asi Princ odpoví. Nepříjemný pocit v žaludku jen roste s každým slovem, které se na papíře objeví.
Studoval tu. Úplňky trávil v Chroptící chýši. Nikdo to o něm nevěděl, až na pár jeho kamarádů, a těm přišlo, že by byla zábava vystřelit si ze mě. Na dlouho se odmlčí, ale Harrymu se příliš chvějí ruce, aby byl s to cokoliv napsat. Konečně se objeví ještě tři slova. Málem jsem zemřel.
Harryho zamrazí. Miluje svého otce a nechce věřit, že byl schopný něčeho tak bezmyšlenkovitě krutého, ale ví, že to tak bylo. To mě mrzí. A je to pravda.
To nic. Přežil jsem to.
A teď věnuješ svůj čas snaze pomoci vlkodlakům?
Někdo to udělat musí. Kromě toho to nebyla jeho chyba. On o tom nevěděl.
To Harryho z nějakého důvodu překvapí. Vždycky si myslel, že Snape viní všechny Poberty bez rozdílu. Ono se ti to podaří, abys věděl.
Cože?
Vylepšit ten lektvar.
Jak to víš?
Harry ztuhne, zděšený, že řekl příliš. No, zkrátka někomu se to podaří, napíše rychle. Předpokládám, že tedy tobě, jelikož jsi evidentně geniální a věnuješ se tomu. No zkrátka ten recept je teď docela pokročilý. Proměna je úplně pod kontrolou. Ale pořád prý chutná děsně.
Nízká cena za to, že člověk za úplňku nezavraždí žádná děcka.
To je fakt.
***
Tu noc se Harrymu o Princovi zdá.
Jsou spolu zalezlí za závěsy Harryho postele. Mezi nimi je otevřená učebnice, ale Harry se na to, co se mu Severus pokouší vysvětlit, nesoustředí. Místo toho ho pozoruje. Pozoruje, jak jeho prsty, štíhlé a bledé, přejíždí po stránce. Pozoruje, jak mu černé vlasy padají do tváře, než si je odhrne.
„Vůbec mi nevěnuješ pozornost.“
„Cože? Ne, věnuju.“
„Možná věnuješ pozornost mně, ale ne tomu, co říkám...“
Harry pochopí, co naznačuje, cítí, jak mu hoří tváře.
„Nic si z toho nedělej,“ řekne Severus tichým, zhrublým hlasem. „Líbí se mi, když se na mě díváš.“
Jeho prsty na Harryho kůži jsou měkké a hřejí, a když se k němu nakloní, přitiskne ústa do ohbí Harryho čelisti, Harrymu se zadrhne dech a postaví se mu péro. Ale když k němu zvedne ruce a vezme Severusovu tvář do dlaní, dotknou se jeho prsty něčeho mokrého.
Mrkne dolů a zalapá po dechu. Ze Severusova hrdla se řina krev. Přitiskne dlaň na ránu, ale je to k ničemu. Krve je příliš mnoho. Snape – teď starší a umírající – ho chytí za ruku, oči doširoka otevřené.
„Podívej se na mě.“
Harry se s výkřikem probudí. Srdce mu tluče jako splašené, peřiny má zamotané kolem nohou. Zírá pak do stropu, pozoruje jak po stěně postupují stíny a poslouchá své nádechy a výdechy.
Trvá mu dlouho, než znovu usne.
***
Ten víkend se mu Princ neozve. Oba večery učebnici několikrát zkontroluje a odmítá si připustit, jak moc je zklamaný, když najde jen prázdné stránky.
Následující odpoledne si ho Minerva pozve do ředitelny.
Rekonstrukce postupuje dobře. Strukturní opravy jsou skoro hotové a konečně se jim daří pohnout s ochrannými kouzly. Daří se jim dodržet plán, aby byl hrad pro studenty na začátku školního roku přichystaný.
„Harry,“ řekne Minerva a ukáže na místo naproti sobě. Harry se posadí a vezme si šálek čaje, který mu nabízí. „Sušenku? Ty čokoládové s malinovou marmeládou jsou báječné.“
Harry si jednu vezme. Sotva do ní kousne, natrousí na stůl drobečky. Honem je smete.
„Takže,“ začne Minerva po chvíli, „přemýšlel jsi nějak o svých plánech, až bude práce tady hotová?“
„No, říkal jsem si, že až bude opravený hrad, zůstanu dál a pomůžu s prací na pozemcích. Budou se muset znovu postavit skleníky a taky famrpálové hřiště...“
Ale Minerva vrtí hlavou. „Harry, ne – neber si to špatně, tvoje práce tady byla doteď naprosto neocenitelná – ale o pozemky už se stará šafář a nedovolím ti, abys v Bradavicích zůstal jako jakýsi pomocný dělník.“
Harry zvedne svůj šálek, ale nepije. Namísto toho do tmavé tekutiny upřeně hledí. Není překvapený. Nečekal doopravdy, že by s tím Minerva souhlasila. Stejně si ale nemůže pomoct necítit zklamání.
„Potřebuješ si v životě najít nějaký cíl,“ ztlumí Minerva hlas, „něco, co tě bude naplňovat.“
Ví, že má pravdu, že má o něj starost, ale stejně jsou pro něj její slova trpká medicína. Poněkud hrubě odloží svůj šálek, až trochu čaje vystříkne přes okraj. „A co když mě nic nenaplňuje?“ Zní to tvrději, než zamýšlel, ale nemůže se pomoct. Neví, co chce v životě dělat, a představa, že by opustil Bradavice, ho děsí.
„Harry,“ zopakuje Minerva; upírá na něj přes obroučky brýlí laskavý pohled. „Zasloužíš si být šťastný. Dlouhou dobu jsi chtěl být bystrozorem. Kingsley by byl nadšený, pokud by ses rozhodl nastoupit do tréninkového programu.“
Harry se zachmuří, ale Minerva pokračuje, než něco stihne říct.
„Ale ty už bystrozorem být nechceš, viď?“ Ptá se citlivým, chápavým hlasem, beze stopy po odsudku.
„Ne,“ zavrtí hlavou.
„A co pokračování v postgraduálním studiu? Termín pro přihlášení do většiny programů uplynul, ale jsem si jistá, že by výjimka přicházela v úvahu, pokud by sis podal přihlášku.“
Harry nic neříká. Vezme do ruky další čokoládovou sušenku a otáčí ji v prstech.
„Je tu pokročilé studium obrany,“ pobídne ho Minerva tiše. „Nebo by sis fantasticky vedl v kouzelných formulích. Třeba bys mohl najít budoucnost v sestavování ochranných kouzel?“
Harry důrazně přikývne. „Budu o tom uvažovat. Slibuju.“
„Dobrá,“ usměje se Minerva. „A dáš mi vědět, pokud bys cokoliv potřeboval. Jestliže se rozhodneš pro postgraduální studium, velmi ráda ti napíšu doporučení.“
***
Ten večer se konečně objeví zpráva od Prince. Harry učebnici rozhodně nehypnotizuje. Jednoduše leží na posteli a listuje starým číslem Famfrpálového týdeníku. Učebnice prostě shodou okolností leží otevřená vedle něj.
Formulovaná je docela nevinně. Co právě děláš?
Harry zvažuje, že by neodpověděl. Je na něj namíchnutý, i když si není jistý, že po právu. A to ho míchá ještě víc. Natáhne se na noční stolek pro kalamář a brk. Kde jsi byl? dožaduje se.
V Prasinkách. Proč?
V Prasinkách. Harrymu po páteři steče cosi ledového a usadí se mu to v žaludku; napadne ho, jestli k tomu právě došlo. Jestli právě tenhle víkend byl Snape povolán, aby se účastnil nějaké smrtijedské akce. Přemýšlí, jestli už má znamení. Ovšemže je to nevyhnutelné. Nelze jinak. Přesto ho to pomyšlení znervózňuje.
Byl jsi pryč celý víkend. Mohl jsi mi něco říct. Sotva je napíše, už svých slov lituje. Zní jako děcko. Nejsou přece na ničem dohodnutí, Princ mu nedluží vysvětlení.
Netušil jsem, že se ti mám hlásit, než se někam vypravím.
Harry si povzdechne. Nemáš. Jak silně tlačí na brk, inkoust se po stránce rozpije.
Počkat, tobě se po mně stýskalo? objeví se za pár okamžiků.
Harry se na stránku zamračí. Připadá si jako zoufalec, ale přesto honem odepíše: Možná.
Když Princ nepokračuje, Harry položí otázku: Co jsi tam dělal? Říká si, že po tom přiznání snad není příliš nevhodné se zeptat.
Ale odpověď nepřichází a Harry si je jednu chvíli jistý, že ani nepřijde. Koneckonců, proč by mu měl odpovídat? Pak se ale stránka rozostří a Harry se dívá na novou řádku objevujících se slov. Měl jsem s někým schůzku.
Harry se zamračí. To nečekal. Ačkoliv, samozřejmě pokud se tam Snape sešel s Raddleem nebo jeho Smrtijedy, neřekl by mu to. A popravdě, ta slova mohou znamenat cokoliv.
S někým jsi měl schůzku? Jako rande?
Jasně. Dalo by se to tak nazvat.
Harry napůl zvažuje, že knížku zavře.
Aha.
Aha?
Akorát že mi nedošlo, že máš holku, to je celé. Rozum Harrymu říká, že by mu to nemělo vadit. To je směšné. Severus Snape je po smrti. A i kdyby nebyl, jsou každý v úplně jiné době. Nikdy u Prince nebude mít šanci. A přece, pouhé pomyšlení, že Princ strávil víkend s nějakou dívkou, v něm vzbouzí strašlivou žárlivost.
Vadilo by ti to? Kdybych měl holku?
Ne, jasně že ne, odpoví Harry příliš rychle. Tuhle Princovu všímavost nesnáší.
Je v pořádku, jestli ti to vadí.
Na to Harry neví, co říct, a snaží se přijít na způsob, jak změnit téma, když se objeví další slova.
Nemám holku.
Cože?
Doopravdy spolu nechodíme. Aspoň teď už ne.
Jak to myslíš?
Chodili jsme spolu. Loni. Ale letos se něco změnilo. A nejsem si jistý, jestli mezi námi vůbec někdy něco bylo.
Byl jsi pryč celý víkend.
S odpovědí si dává na čas. To ano.
Myslím ale, že už se s tím člověkem znova nesejdu.
Jasně... Mohl by se jít prolétnout. Neseděl na koštěti už celé týdny a létání mu vždycky pomůže upustit páru, pomůže mu uklidnit se. Pak se ale stránka znovu zamihotá a Harry nemůže odtrhnout oči.
Abys věděl, nebyla to holka.
Harry nakrčí obočí, protože nejdřív neví, jak to myslí.
?
Minulý víkend. Vadí ti vědomí, že jsem byl s jiným klukem? Že o holky v tomhle směru nemám zájem?
Harry na ta slova dlouho jen upřeně hledí. Nemůže říct, že by se někdy zamýšlel, zda Snapeovy sexuální preference směřují tím nebo oním směrem, ale že by byl gay ho nenapadlo nikdy. Miloval přece jeho matku, nebo si to aspoň Harry myslel.
?? Zjevivší se otazníky Harryho vytrhnou ze zamyšlení.
Ne, napíše rychle. Nevadí mi to.
Určitě ne?
Určitě. Neví, jestli následkem toho přiznání žárlí méně nebo více, ale ví, že mu to nevadí. Princ nic dalšího nenapíše a Harry se převalí na záda a zírá do stropu. Nic to neznamená, přesto si nemůže pomoct necítit při myšlence, že Princ dává přednost mužům, vzrušení.
Taky jsem asi na kluky. Píše se to snadno. Třebaže teoreticky ví, že se za svou sexualitu nemá co stydět, nikdy mu nebylo příjemné dávat ji na odiv. Nevzpomíná si, kdy na jeho ramenou neležela tíha očekávání kouzelnického světa.
Být hrdina. Porazit Voldemorta. Stát se bystrozorem. Oženit se se svou holkou.
I když už nějakou dobu ví, že nikdy nebude vším tím, čím si všichni myslí, že by měl být, nedokáže se zbavit pocitu, že je zklame. Ale ve stínu viteálů a války byla sexualita docela nízko na jeho seznamu priorit. A otázku, co dál, která se rýsovala na obzoru, mohl ignorovat.
Teď mu přijde, že napsat ona slova, která nebyl schopen říct Ginny, Ronovi, Hermioně, nikomu, je ohromně snadné.
Ty jsi asi na kluky?
Jo.
Ale nejsi si jistý?
Myslím, že jo. Ale neměl jsem ještě příležitost to vyzkoušet. Harry má pocit, že by mu mělo při tom přiznání být trapně, ale není.
Aha...
Chodil jsem s holkou, pokračuje, aniž by si byl úplně jistý, proč se vůbec Princovi svěřuje. O Ginny s nikým vlastně nikdy nemluvil.
Omluv mě na okamžik, letím to oznámit Věštci.
Harry se zasměje. Přesně takovou průpovídku by od Snapea čekal. Už spolu nejsme, i když myslím, že ona by chtěla.
Nemáš ji rád?
Ale ne, to je právě to. Mám ji moc rád, jenže ne takhle.
Vyspal ses s ní?
Ne.
Chtěl jsi?
Harry se kousne do rtu. Nemělo by být těžké odpovědět, ale je. Ano, myslím, že ano, napíše konečně. Jakože jsem chtěl po tom toužit. Měl jsem po tom toužit, a jsem si docela jistý, že jsem po tom i toužil, ale –
Ve skutečnosti netoužil.
Ne. Nikdy to nebylo to ono.
A myslíš, že s klukem by třeba bylo?
Jo.
***
Příštího večera Harry zajde s Kingsleym a několika dalšími bystrozory do Prasinek. Odmítá myslet na to, že sem Princ šel sám s nějakým neznámých chlapíkem, na to, co spolu nepochybně celý víkend prováděli. Místo toho pije přes míru ohnivou whisky, příšerně prohrává v šipkách a téměř hodinu stráví dohadováním se o přínosnosti různých detekčních zaklínadel s Gawainem Scottem, bystrozorem se třemi lety praxe v oddělení zakázaných a sledovaných látek.
Když se vrátí, zpráva od Prince na něj nečeká, ale stejně vytáhne brk. Je opilý a ve skutečnosti by měl jít rovnou spát, ale nemůže si pomoct.
Žárlil jsem, napíše.
? odpoví Princ téměř obratem.
Když jsi mi řekl, že jsi byl celý víkend v Prasinkách s nějakým klukem.
Aha.
Ano. Píchal jsi ho, že jo? Nebo jsi mu dovolil, aby píchal on tebe. Díky alkoholu se mu snadno říkají věci, které by jinak nevyslovil.
Ano.
Harry přikývne. Přesně to si myslel. Přeju si, abych to byl býval já. Je z toho přiznání nervózní i vzrušený současně.
Odpověď nepřichází a Harry se strachuje, že zašel moc daleko. Ale pak se stránka zamihotá a zvolna, s rozvahou, se objeví Princova slova. Kdybys tu byl, taky bych si to přál.
***
Co chceš dělat, až dokončíš ten postgraduál?
Učit.
Učit? Fakt? Harry ví, že Snape začal v Bradavicích učit velice mladý, ale nikdy nevypadal, že by ho to moc bavilo, a tak si říká, jestli to vůbec doopravdy chtěl dělat.
Ano.
Proč? Máš vůbec rád děti?
Nikdo nemá rád děti.
Harry se zasměje. To je fakt.
Lektvary jsou ale důležité. Studenti se potřebují naučit základy, pokud se hodlají stát lékouzelníky nebo bystrozory nebo odklínači, a jsou potřeba i ve spoustě dalších povolání zásadních pro společnost. Dneska ze školy vychází příliš mnoho kouzelníků a čarodějek bez pořádných vědomostí.
Harry vnímá nadšení, které z jeho slov slyší, a usměje se.
A poskytne mi to čas a prostředky k výzkumu.
Což je to, co chceš doopravdy dělat? To Harrymu dává smysl.
Možná. Kromě toho si myslím, že mi to půjde.
Harryho bodne smutek, když si připomene, jak nešťastný se Snape vždycky zdál. Teď už ví, co všechno se po něm chtělo, a neumí si ani trochu představit, jak složitý musel mít život. Pořád v nějaké roli. Pořád v úloze špeha. Brumbál od Snapea žádal víc, než by komu příslušelo žádat. A Harry ani nechce myslet na to, co od svých nejspolehlivějších stoupenců musel požadovat Voldemort.
Půjde ti to, napíše. Pokud tedy nebudeš moc nadržovat svému Zmijozelu.
Jak víš, že –
Harry se praští do čela. Nesmí být takhle neopatrný.
Pak ale Princ připíše: To je to tak očividné?
Harry se zase s úsměvem uklidní. Ano.
No, někdo se za Zmijozel postavit musí. Nikdo jiný to neudělá.
Harry se zamračí. Takhle o tom nikdy nepřemýšlel.
A nech mě hádat, ty jsi v Nebelvíru.
Harry se zasměje. Jasně že to Snape pozná. Trefa.
***
Harryho narozeniny přijdou a odejdou bez velkého humbuku. Ron mu pošle krabici čokoládových žabek, sadu na údržbu koštěte a vzkaz načmáraný ve spěchu na zadní stranu jednoho svého průvodce bystrozorským výcvikem. Harry si radši představuje, že prostě jeho kamarád zapomněl koupit přání, spíš než že by to byl další chabě maskovaný způsob, jak ho popíchnout, aby se taky přidal ke sboru.
Hermiona mu dá zajímavou knihu mapující tréninkové a výukové metody v obraně proti černé magii v průběhu věků. Je to promyšlený dárek a Harry ví, že si čtení užije. Ale stejně, je to další připomínka, že léto se chýlí ke konci a on se pořád ještě nerozhodl, jaké budou jeho budoucí plány.
S večeří domácí skřítci podávají dort. Harry se snaží nemyslet moc na to, že by radši trávil večer sám s knížkou ve svém pokoji než tady dole oslavou s kolegy.
***
Chci tě vykouřit.
Harry málem upustí brk. Stačí jen tahle slova a už mu stojí. Jo?
Chtěl bys, že jo?
Ztěžka polkne, opře se o polštáře a upraví si napínající se rozkrok. Ano.
Včera večer se mi o tom zdálo. Jaké by to bylo. Jak moc by ti stál.
„Bože...“ Možná by na to už pomalu měl být zvyklý, jaké sprosťárny Princ píše, ale myslí si, že si nejspíš nikdy nezvykne. I když pro ně dnes večer Princ spřádá pouhou fantazii, jemu to připadá neuvěřitelně, opojně reálné.
Nejdřív bych tě ale jen dráždil. Abys mě musel prosit...
Harry zasténá a natáhne ruku, aby se mohl hladit přes látku džínů, zatímco se do stránky, do jeho mysli, vpíjejí další slova. Na bocích a na stehnech si představuje Princovy ruce, na kůži jeho lehký dech. Prosím, napíše nejistou rukou.
Byl bys úplně tvrdý. Netrvalo by to dlouho. Zvlášť poprvé.
„Kurva...“ Harry nahlas zasténá. V penisu mu cuká. Přitlačí na něj dlaň, pokusí se náhlý nával rozkoše zastavit, ale pozdě. Pod rukou cítí, jak mu v erekci pulzuje, když se s výkřikem udělá. „Kurva,“ zopakuje. Srdce mu bije tak divoce, že v uších slyší šumění krve. Pár minut jen leží, hruď se mu dme, skrz džíny mu pod prsty prosakuje sperma.
Konečně stočí zrak zpět k učebnici. Honíš se? čeká tam na něj Princova otázka.
Pozdě. Už jsem se udělal.
Sakra. Slovo je rozmazané a Harry si představuje, jak Princ leží ve vlastní posteli a ruku má na svém péru.
Ty se honíš?
Ano.
Fajn, odepíše Harry. Tak se udělej.
***
Co máš v plánu dělat, až začne školní rok?
?
Říkal jsi, že jsi v Bradavicích přes prázdniny, abys pomohl s rekonstrukcí, jelikož je hrad poničený. Takže co máš v plánu, až budou opravy hotové a zase začne škola? Nemůžeš se tam donekonečna poflakovat.
Má samozřejmě pravdu. Harry to ví. Ale snaží se na to, co se stane, až opravy skončí, nemyslet. Až bude donucený něco podniknout, nějak se svým životem pohnout.
Nejsem si jistý.
No a co bys chtěl dělat?
Dřív jsem chtěl být bystrozor.
Ale už nechceš?
Ne.
Proč ne? Nejspíš by ti to šlo, zvlášť když jsi už zvládl jednoho černokněžníka porazit.
Harry ví, že Prince to, co se odehrálo při poslední bitvě, fascinuje, to, že někoho zabil. Nesnaží se z něj ale vytáhnout podrobnosti, i když si je Harry jistý, že by je rád znal. Na to je moc chytrý. Velice dobře rozumí magii a ví, jaké by byly následky, pokud by se o budoucnosti dozvěděl příliš. Harrymu jeho sebekázeň imponuje. Většina teenagerů – vlastně kdokoliv – by nedokázala odolat pokušení, zvlášť když se vezme v potaz, jaká moc by z povědomí o budoucnosti mohla plynout. Ale Snape si vždycky uměl věci dobře spočítat a opanovat se. Kdyby tomu bylo jinak, nepřežil by dvě dekády jako špeh.
To není něco, v čem bych chtěl být dobrý.
Co myslíš?
Zabíjení lidí.
***
Jaké to je? Právě je hodně po půlnoci. Harry by měl spát, ale už dvě hodiny si povídá s Princem a vlastně není nic, co by dělal radši.
Co? Píchat někoho, nebo nechat se píchat?
Oboje.
Je to nádhera. Nechat se píchat ze začátku trochu bolí. Ale stojí to za to, je to hrozně intenzivní. A když se uděláš, tak je to ten nejlepší orgasmus, co jsi kdy zažil.
Harry si popolehne. Stojí mu, jen si to představí.
A píchat někoho je fantazie, pokračuje Princ. To se nedá s ničím srovnat.
Kéž bychom to mohli dělat spolu.
Kéž by.
***
Myslím, že by nevadilo, kdybychom si prozradili, v jaké jsme době.
Ta slova na něj čekají, když se vrátí z večeře, a pořád ještě nedokáže necítit při pohledu na Snapeův dobře známý rukopis zjevivší se na stránce nadšení. Cože?
Máš moji učebnici, že jo?
Ano.
Ale já si ji nechal tak dlouho, že vím, že nemůžeš být student tady v Bradavicích v mojí současnosti, protože to už bys ji musel mít. Takže za předpokladu, že tady tu učebnici nechám – o čemž mimochodem pořád nejsem úplně přesvědčený, že bych vůbec udělal – velice pochybuju, že se známe.
Jeho vývody znějí logicky. Jako ostatně skoro vždycky.
Třeba ji tu necháš, protože víš, že skončí u mě. Harry o tom přemýšlel a vlastně to docela dává smysl. Ví, že Snape šíleně touží zjistit jeho totožnost. Chápe ho. Kdyby byly jejich pozice prohozené, taky by ji chtěl znát. A cítí se poněkud provinile, že on pochopitelně o Princovi dvojí krve ví daleko víc, než mu může dát najevo. Ale to se nedá nic dělat. Kdybys ji tu nenechal, nikdy bychom spolu nemohli mluvit.
To asi dává smysl, odepíše mu po chvíli. Ale moje otázka stojí dál. Zjevně jsi z mojí budoucnosti. A jsem si skoro úplně jistý, že se neznáme, čili nemyslím, že by něčemu mohlo vadit, kdybych věděl, jak daleko v mojí budoucnosti jsi.
Možná se neznáme ve tvé současnosti, napíše Harry, ale co v mojí?
Snape neodpovídá obratem a Harry ví, že je to proto, že přemýšlí. Potěší ho, že taky jednou přišel s něčím, co Prince nenapadlo. Byť tedy samozřejmě má značnou výhodu, že zná budoucnost.
Ty myslíš, že je možné, že se poznáme v mé budoucnosti? odepíše konečně Snape.
Ta možnost existuje, odpoví Harry vyhýbavě.
V tom případě si nemůžeme říct jména. Než Harry stihne odpovědět, napíše: 1978.
Harry zavzdychá. Cítí se, jako by balancoval na hraně velmi vysokého srázu, ale neví, jestli vůbec má jinou možnost, než se vrhnout dolů. 1998.
Aha. Jsi ode mě dál, než jsem myslel.
Harry se zamračí. Vlastně nijak nevzal v potaz, v jaké době by si Snape mohl myslet, že se nachází. Popravdě na to ani nevzdechl, protože samozřejmě sám ví, jak přesně jsou od sebe daleko. Občas zkrátka zapomíná, že Snape o jejich situaci a vztahu neví zhola nic.
To by znamenalo, že v tvojí době je mi prakticky čtyřicet... pochopitelně za předpokladu, že jsem vůbec naživu.
Proč bys nebyl naživu? zeptá se Harry, ačkoliv se mu trochu zvedá žaludek, když pomyslí na realitu.
Vlastně je důvodů hromada. Přinejmenším je tu ta válka, o které sám říkáš, že k ní dojde.
***
Dneska se mi v knihovně postavil.
Ech? Harry se ovládne, aby se neotřásl jen při té představě. Posledních pár dnů se jejich rozhovory čím dál víc točí kolem sexu. Nemůže popřít, že si je užívá, byť se to může zdát dost zvláštní.
Ano. Stačí mi podívat se na tuhle pitomou učebnici a už jsem vzrušený.
Harry se zasměje. Vím, že jsi lektvary a spol. posedlý, ale nemyslíš, že to už trochu přeháníš?
Nemohly za to lektvary, pitomečku.
Ne?
Jistě že ne. Chtě nechtě jsem si vzpomněl na náš včerejší... rozhovor. Musel jsem si odskočit na záchod udělat se, jinak bych se nemohl soustředit na práci.
Ty ses vyhonil na záchodech?
Ano. Těžko jsem se do toho mohl pustit v knihovně, co říkáš?
Nedovedu si představit, ani jak jsi to udělal na záchodě.
Ale dovedeš. Je mi jasné, že si to zrovna představuješ, kontruje Princ. Jeho intuice je až příliš jasnozřivá. Vzrušuje tě to, že jo? Odmlčí se.
Harry si nepohodlím poposedne. Jasně že mu stojí.
Beztak nikde nikdo nebyl. Hrad je teď prázdný.
Rád bych tě u toho viděl, napíše Harry konečně.
Jak se honím?
Jo.
Kurva.
***
Víš co? Mohli bychom se potkat. Mohli bychom se v tvé době dát dohromady.
Harrymu se při těch slovech obrátí vnitřnosti. Je si samozřejmě vědom, že k tomu nikdy nemůže dojít, a malinko se nenávidí za to, že tak zoufale touží, aby to šlo. A ze všeho nejvíc si přeje, aby Snape byl naživu a aby ho chtěl tak jako jeho náctileté já. To bys chtěl? zeptá se, i když ví, že na tom nezáleží.
Ano.
Ale budeš dospělý. Nejspíš si tou dobou budeš myslet, že jsem jen hloupé děcko. Úplně ho bolí v hrudi, jakou má pravdu.
Ne, nebudu. A počkám na tebe. Jestli teda chceš.
To bys udělal?
Ano.
Harry si dovolí předstírat, že mluví pravdu, jen na okamžik.
***
Následující dopoledne Harry stráví v knihovně. Léto se rychle chýlí ke konci a to znamená, že se musí rozhodnout. Minerva mu ten den dala volno více než ráda, když jí řekl, že si chce nastudovat různé postgraduální programy a snad i začít sepisovat přihlášku.
V knihovně je celé jedno oddělení věnované navazujícímu vzdělávání, pokračujícímu studiu a magisterským diplomům.
Informací je omračující množství a nějaký čas mu zabere jen se jimi probrat. Nikoliv poprvé postrádá Hermionu. Věděla by přesně, co hledat, jaké studijní programy by pro něj byly nejlepší. Ale Harry si uvědomuje, že tohle je něco, co si musí udělat sám.
Po dvou hodinách má hromádku s vytříděnými přehledy kurzů a informačními brožurami.
Aby získal titul v obraně, bude muset absolvovat dvouleté studium a k tomu jeden semestr praktické práce v poli. Teď se jen potřebuje rozhodnout, kde by nejradši studoval, a sepsat motivační esej.
Hrozně dlouho si představoval, jak bude cestovat a uvidí svět. Ale teď, když se mu ta možnost naskýtá, mu dochází, že vlastně nic takového doopravdy nechce. Změn a vzrušení už zažil dost až do konce života a pomyšlení, že se odstěhuje od lidí a z míst, která zná – i třeba jen nakrátko – ho plní obavami a strachem.
Z vrchu štůsku sebere brožuru se studijním programem Londýna. Hodnocení má vysoká a uplatnění absolventů na pracovním trhu je skvělé. Kromě toho to bude mít blízko k Ronovi, Hermioně a ostatním Weasleyovým.
Vytáhne hůlku, vyčaruje si duplikát přihlášky a pustí se do psaní.
***
Chtěl bys se mnou mít sex? Harry sedí na posteli s koleny přitaženými k hrudi. Je to zvláštní, ale přese všechno, co už si s Princem řekli, co všechno si napsali, se doteď necítil na to, aby mu tuhle otázku položil. Ještě ne. Až do dnešního večera.
Samozřejmě že ano. To už jsem ti říkal.
Ne. Myslím teď, tady. Takhle.
Princ se na dlouho odmlčí, než odepíše: To bys chtěl?
Ano. Možná je to hloupost. Jsou to nakonec jen slova napsaná na papíře, ale něco mu na jeho rozhodnutí připadá velmi definitivní, velmi skutečné. A Harry ví, že to je víc než jen pouhá masturbační fantazie. Chci, abys byl můj první, a protože to se stát nemůže – aspoň ne právě teď – chci to udělat. Chci to udělat s tebou.
Fajn.
Prince píše o tom, jak by ho líbal, a Harry si představuje jeho ústa na svých rtech, jeho prsty, jeho hruď.
Společně se svlečou. Harry leží nahý na přehozu přes postel a myslí na kluka, který je v jiné posteli, vzdálený na délku života.
Nebudeme spěchat, píše Princ. Neublížím ti.
Já vím.
Máš nějaký lubrikant?
Jo.
Bezva, chci aby ses začal hladit.
Harry se přetočí a natáhne ruku do šuplíku nočního stolku, kde má flakónek s lubrikantem. Tak jo, napíše, řekni mi, co mám dělat.
Naber si ho hodně. Chci tě mít úplně mokrého. Už ses někdy dělal prstama?
Ani ne, přizná Harry.
Prima. Tak začni s jedním. Budeš těsný.
Ze začátku je to divné a chvíli trvá, než najde správný úhel, ale nakonec na to přijde. Je to zvláštní pocit, naráz bolestivý i vzrušující. Představuje si, že se ho dotýkají, že má v sobě Princovy prsty. Tak jo, napíše po pár minutách, jsem připravený. Chci tě.
Budu na tobě. Chci, aby sis představil, jakou budu mít erekci, jaký to bude pocit, až do tebe proniknu. A taky se tě budu dotýkat. Honit tě. Přivedu tě k vyvrcholení, zatímco budu hluboko v tobě.
Harry leží na břiše a dívá se, jak Princova slova plní stránku. Svoje tvrdé péro má pod sebou a pohne pánví a přirazí k posteli. Je to ohromně příjemný tlak a tření a Harry ví, že to dlouho nevydrží. Představí si Prince nad sebou, jak se o něj otírá kůží, hrudí přitisknutý k jeho zádům, ruce na jeho bocích, mezi jeho stehny. Chce vědět, jaké by to bylo cítit v sobě pohyb jeho ptáka.
Vsune pod sebe ruku, začne přirážet do své pěsti i do matrace. Péro má tvrdé a zvlhlé a přitom si se zavřenýma očima představuje, že je spolu s Princem v jeho posteli.
„Ach, bože,“ vyhrkne, kousne se do rtu a ještě jednou přirazí, načež horce a vlhce vyvrcholí do dlaně a do peřin. Po pár minutách se zase posadí, břicho a stehna ušpiněná semenem. Cítí se roztřesený a nesoustředěný a snaží se vymyslet, co by měl říct, jak svoje pocity vyjádřit slovy. Ale není to třeba, protože Princ už zase píše.
Udělal jsem tě?
Jo.
Je to fajn pocit, že jo?
Ano, velmi fajn. Překvapuje ho, že to jeho ruka dokázala napsat. Stěží se zmůže na smysluplnou myšlenku.
A teď si představ, jaké to bude, až to uděláme doopravdy.
***
Myslím, že je na čase, abychom si řekli jména.
Harrymu se cosi sevře v hrudi, ale ví, že Princ má pravdu. Koneckonců, je to jedině spravedlivé. Ví, že kdyby byl na Snapeově místě, dožadoval by se znát své jméno už týdny zpátky a do háje s časovými paradoxy. Částečně se cítí provinile, jako by předstíráním, že Snapeovu identitu nezná, zradil jeho důvěru.
Jmenuju se Harry, napíše jen lehce roztřesenou rukou. A vím, kdo jsi ty.
??
Harrymu se dělá špatně, jako by mu v žaludku přistál kámen, ale je to teď nebo nikdy. Zhluboka se nadechne a píše dál. Od začátku vím, kdo jsi... věděl jsem to, ještě než jsme si začali psát. To právě tebe jsem oslovil, tehdy večer.
Za několik okamžiků se objeví Princova odpověď: Dokaž to.
Přesně něco takového čekal, že řekne. Navzdory všemu se usměje, i když je mu spíš do pláče. Jmenuješ se Severus Snape. Tvoje matka byla Eileen Princová a ty jsi Princ dvojí krve, protože tvůj otec byl mudla... To je v pohodě, pokračuje, když Snape neodpovídá. Taky mám smíšený původ.
Jak to všechno víš? zeptá se konečně Snape.
Tys mi to řekl?
Já?
Harry se zhluboka nadechne. Přemýšlel o tomhle celé týdny. Co řekne. Jak to vysvětlí, aby neprozradil úplně všechno. Došlo k bitvě. To jsem ti už říkal. V té době jsem nevěděl, že jsi ve skutečnosti na naší straně. Byl jsi totiž špeh. A dobrý špeh. Harry cítí, jak ho v očích pálí slzy. Hrubě si je otře. Nikdo na to nepřišel.
Špeh...
Harry si neumí představit, jak se Snape právě teď cítí. Ale musí to doříct. Když jednou začal, musí to dotáhnout do konce. Jenže jsem proti tobě použil pár tvých kouzel... nebo jsem se o to aspoň pokusil. Kousne se do rtu, živě onu noc vidí před sebou. Jen jsi se smál a snadno je odrazil, jako bych byl prvák, který poprvé v životě sesílá útočné kouzlo. A já si to v tu chvíli uvědomil. Věděl jsem, že ten kluk, kterého jsem si idealizoval díky jeho poznámkám v učebnici, je profesor, kterého jsem nenáviděl od chvíle, co jsem vkročil do Bradavic.
Tys mě nenáviděl?
Harrymu dojde, že udělal chybu, ale už je pozdě. Ne... zařadí zpátečku, jenomže škoda už byla napáchána.
A já si celou dobu myslím, že ti na mě záleží. Myslel jsem, že jsme kamarádi. Snapeova slova se teď objevují rychle a Harry cítí, jak vehementně je píše. Miloval jsem tě.
Ta tři slova jsou jako úder potloukem do břicha.
Miloval jsem tě...
Necítím k tobě nenávist, zkusí to Harry. Cítil jsem, to je fakt. Ale teď už ne. Už docela dlouho ne. Nebyl bych si s tebou začal povídat, kdyby jo. Vzpomeň si, že jsem se ti chtěl omluvit. Uvědomil jsem si, jak jsem se v tobě mýlil. Nevěděl jsem prostě, kdo jsi doopravdy. Přestane psát. Tváře má horké a smáčené slzami. Teď to chápu. Byl jsi geniální a statečný a občas hrozný hajzl. Ale byl jsi hrdina a nezasloužil sis umřít...
***
Takže je to pravda?
Co?
Že se k němu přidám, k jeho Smrtijedům.
Harry cítí, jak se mu páteří šíří chlad a usazuje se v žaludku. Čas je zvláštní věc, ale odmítá uvažovat, že by za Severusovo finální rozhodnutí mohl být nějak odpovědný. Zavře oči a zhluboka se nadechne. Bez ohledu na cokoliv dalšího, minulost je daná. Harry ví, co se musí stát.
A zemřu?
Ano. Stránka zůstává prázdná a Harry má strach, že tím to skončí, že Princ už nic dalšího neřekne, takže napíše: Ale nemusí to tak dopadnout. Srdce mu bije jako o závod, když si uvědomí, co se chystá provést, ale vlastně se k tomu odhodlal už před řadou týdnů a není cesty zpět.
Jistěže musí. Víš, že budoucnost je daná, napíše Snape konečně.
Já vím, ale tohle můžeme změnit.
Ne, nemůžeme. Víš, jak je riskantní zahrávat si s časem. Nestojí to za to. Za žádných okolností.
To vím, věř mi, že vím. A chápu ta rizika možná líp než kdokoliv jiný, protože vím, čím vším jsme si prošli – čím vším jsem si prošel já – aby moje současnost byla přesně taková, jaká je. Ve hře je toho příliš, a to bych neriskoval ani za nic.
A přesto právě o takovém riskování mluvíš.
Ne, nemluvím. Fakt. Tím, co chci změnit, by se nic doopravdy nezměnilo. Prostě mě vyslechni, jo?
***
Tu noc Harry nespí. Není si jistý, na co čeká, ale ví, že to přijde.
Jsou skoro dvě hodiny ráno, když to ucítí. Nejdřív jen nezřetelně. Není to víc než tlukot srdce, téměř neznatelný tep krve. Pak je ta magická síla stále mocnější, až se musí rozléhat snad celým hradem. Harry ji vnímá chodidly, vnímá ji dlaněmi.
Zvedne se z postele.
***
Ve Snapeově kabinetu se svítí. Harry vidí dlouhý úzký proužek světla pode dveřmi. Zastaví se před nimi. Srdce mu tluče tak silně, že si je jistý, že to musí být slyšet celou chodbou, ale nijak se nedokáže uklidnit, začít dýchat normálně.
„Pojďte dál, Harry.“
Harryho srdce při zvuku toho hlasu přestane tlouct jako splašené. Vlastně mu připadá, jako by přestalo tlouct úplně. Nadechne se, přitiskne si učebnici těsněji k hrudi a zatlačí na dveře. Cítí, jak se přes něj přelije Snapeova magie – temná, povědomá a teď už důvěrně známá – když ho ochranná kouzla propustí dovnitř.
A pak už stojí před Snapeovým stolem a on sedí za ním, je živý a nekrvácí a ... je živý, živý.
Harry se nemůže vynadívat. Snape je bledý – bledší než obyčejně, a vrásky na jeho tváři, v koutcích úst, okolo očí, jsou jasně patrné. Vypadá vyčerpaně. Vypadá na víc než osmatřicet let. A přesto vypadá báječně. Má obvaz kolem hrdla a Harry se zachvěje při pomyšlení, jak musí vypadat rána pod ním, ale aspoň Naginino kousnutí tentokrát nebylo smrtelné.
„Teď jste spokojený?“ zeptá se Snape po dlouhé chvíli a jeho hlas je... chraplavější, ten zatracený had mu nepochybně nevratně poškodil hlasivky, ale přesto se přes Harryho přelije jako roztavený vosk. Nemyslel, že ho ještě někdy uslyší.
„Žijete,“ vypraví ze sebe konečně a Snape se kupodivu zasměje, dočista hřejivým tónem.
„Vy také, zdá se.“
Na to se Harry usměje, ale pak sklopí pohled, je mu najednou stydno, že tu stojí jen v sepraných džínách a obnošeném svetru od paní Weasleyové. Není si jistý, co říct. Vždycky o tom jen snil, že se ocitne tady, že stane před mužem, jenž býval chlapcem, kterého miloval.
„A Voldemort?“ zeptá se Snape.
Harry opět vzhlédne. „Stále mrtvý.“
„Díky bohu za to.“ Ve Snapeově tváři se zračí viditelná úleva.
„Vyšlo to,“ řekne Harry, aniž by si byl úplně jistý, co přesně tím myslí. Zabití Voldemorta. Záchranu Snapea. Pozměnění minulosti právě jen natolik, aby zůstala skoro beze změny.
„Ano,“ prohlásí Snape pomalu, s rozmyslem, „zdá se, že pro jednou jste nespáchal nic skutečně a neodvratně idiotského.“
Harry položí učebnici na Snapeův stůl.
Slyší, jak se Snape ostře nadechne, přesto po knize nesáhne.
„Žijete,“ zopakuje Harry, víc pro sebe než Snapeovi.
Ten na něj dlouho jen hledí. Harry na něm nepozoruje pražádný antagonismus, který by mohl předpokládat. Má jen vyčerpáním pobledlou tvář a potemnělé oči.
„Domnívám se, že to jsme si už ujasnili.“
„A co... to předtím?“ zeptá se Harry a postrčí k němu po stole učebnici. Snape na ni dlouhou chvíli upírá pohled, ale výraz má nečitelný. Konečně konečky prstů pohladí ošoupané desky a pronese: „Předtím než jste se... spřátelil s mým někdejší já a riskoval, že všechno zničíte, abyste mě zachránil před hadem Pána zla?“
Harry přikývne. Nebude se za to, co udělal, omlouvat. Voldemort zůstal mrtvý a Snape je naživu a na ničem jiném nezáleží.
„Čas je zvláštní věc. Vím, co by se bývalo stalo, kdybyste nezasáhl. Kdybyste mému dospívajícímu já nepředal informace, které jste aspirujícímu Smrtijedovi neměl říkat za vůbec žádných okolností.“
Harry se při té výtce načepýří, ale nic neřekne. Snape má koneckonců pravdu.
„Ale samozřejmě tahle linka se nenaplnila,“ pokračuje Snape po chvíli. „Podařilo se mi vyrobit protijed proti Nagininu jedu, který bych jinak nesvedl připravit.“
„Jak jste to dokázal?“
„Už předtím jsem měl podezření,“ pokračuje, „že ten had je viteál. Dávalo to smysl, a když si ji Voldemort začal držet u těla a přestal ji samotnou vysílat s úkoly jako dřív, moje domněnka se potvrdila. Ale to už bylo pozdě. Neměl jsem čas s tím něco dělat.“
„A tentokrát?“ pobídne ho Harry.
„Baziliščí zub.“
Harrymu se znechucení musí zračit ve tváři, protože Snape se zasměje. „A to vás nezabilo?“
„Bylo to... nepříjemné,“ řekne Snape a přejede si prsty zlehka podél obvazu kolem krku, „ale Naginin jed by mě zabil bez debaty, takže jsem byl ochotný to riskovat.“
„Ale drcený baziliščí zub je jedovatý,“ oponuje mu, „a to smrtelně.“
„Obvykle ano. Ovšem chemie je fascinující záležitost.“ Snape otevře zásuvku ve stole a vytáhne z ní malou slánku. Přehazuje si ji z ruky do ruky a Harry čeká, až bude pokračovat. „Co je sůl za chemickou sloučeninu, Harry?“
„Chlorid sodný,“ odpoví honem a tápe přitom, jak ta otázka souvisí s viteály a baziliščími zuby.
„Správně. A samy o sobě jsou oba ty prvky nebezpečné. Sodík je vysoce reaktivní a chlor je smrtelně jedovatý. Ale společně...“ Vysype trochu soli na desku stolu a prstem ji prohrábne. „Dohromady vytvářejí nenápadnou sloučeninu, kterou polykáme téměř s každým jídlem.“
„Zneškodnil jste baziliščí jed jeho sloučením s jinou přísadou,“ pochopí Harry.
„Ne tak docela zneškodnil, ale smrtelnosti pozbyl.“
„A fungoval.“
„Třebaže to bylo značně nepříjemnější než polykat sůl, ano, fungovalo to.“
Snape sůl smete ze stolu, vrátí slánku do zásuvky a dlouze se na Harryho zadívá. Je to zneklidňující pohled, ale Harry se přiměje neuhnout mu.
„Změnil jste všechno... a přesto,“ zabubnuje bledými prsty po stole, „jste nezměnil nic. Za dveřmi téhle místnosti tedy. A za to vám děkuju.“
Nenutí se do těch slov, jdou mu od srdce. A že je pronáší právě on, je omračující. „Jak to tedy teď skončí?“ zeptá se Harry, ačkoliv doopravdy se chce zeptat: „Co teď bude s námi?“ ale to nemůže. Ne teď. A není si jistý, jestli vůbec někdy bude moct.
Snape mu učebnici přisune nazpátek. „Zítra večer mi naposledy napíšete.“
„Naposled...“ zopakuje Harry pomalu. „Takže to musí skončit, je to tak?“
„Ano,“ řekne Snape prostě, ale v jeho hlase zazní cosi, co Harry nedokáže rozklíčovat.
„Co mám říkat?“ zeptá se Harry, protože si nedokáže představit, jak dává Princovi sbohem.
„Na to přijdete,“ ujistí ho Snape. „Bude to snadné.“
Tím si Harry není tak jistý.
***
Následující noc, když si vleze do postele a vezme z nočního stolku učebnici, Princ už na něj čeká. Snad by se mu to mělo zdát zvláštní, jak snadno si spolu povídají, s jakou lehkostí mu Snape vykládá, co by mu chtěl dělat, co by chtěl, aby Harry dělal na oplátku jemu.
A na chvíli je to fajn, ignorovat nevyhnutelné a soustředit se jen na ruku na svém péru, když mu Snape píše, jak by ho roztahoval prsty a pak ho šukal, dokud si nevyvrcholí do dlaně a na břicho a všude.
Je to ale poprvé, kdy se Harry přistihne, že mu myšlenky odbíhají od neurčitých představ, které si vysnil o Princově vzhledu, k velmi reálné představě starší verze Snapea. Muže, jemuž zachránil život, po té, co on ho nespočetněkrát předtím zachránil jemu. Muže, který ho mohl poslat pryč, který ho mohl uvítat s veškerou zahořklou pomstychtivostí, na niž byl od něj Harry zvyklý jako školák, ale který ani jedno neudělal.
Orgasmus ho zasáhne mocně, nemůže popadnout dech a celý se roztřese. Po pár minutách se překulí, zamumlá čistící zaklínadlo a přitáhne si knihu zase k sobě.
Líbilo se ti to? čekají tam na něj Princova slova.
Jo.
Mně taky.
Chvíli oba mlčí. Nakonec Harrymu přestane splašeně tlouct srdce, dech se mu zklidní a on znova pomyslí na to, co musí udělat, co musí říct. Potom ale ucítí povědomý záchvěv magie, který mu prozrazuje, že Princ píše. Otevře oči.
Takže, zítra opouštím Bradavice.
Harry se zmateně posadí. Cože? Školní rok začíná až za dva týdny.
Já vím. Ale musím nejdřív ještě něco udělat.
Harryho zamrazí v žaludku, když si s odpornou jistotou uvědomí, co přesně má Snape na mysli. Půjdeš za ním – za Raddlem. Máš v úmyslu přijmout jeho znamení. Je to vhodná chvíle? Harry se diví, že se mu nechvěje ruka.
Ano.
Harry ví, že je to nevyhnutelné. Věděl to celou dobu. Musí se to stát. Jinak to nejde. Ze Snapea musí být Smrtijed, aby se pak mohl jako špeh vrátit k Brumbálovi a všechno, co se před dvaceti lety dalo do pohybu, se odehrálo, jak má. Přesto se mu z toho dělá na zvracení. Fajn. Napsat to slovo se musí nutit.
Ty se mi v tom nepokusíš zabránit?
Ne. Musíš to udělat.
Já vím.
Tu knížku si s sebou nevezmeš, že ne? Harry si je jistý, že odpověď zná předem.
Trvá několik minut, než se na stránce objeví. Harry se zhluboka nadechne, přestane brk svírat takovou silou.
Ne. Nechám ji ve skříni na přísady v učebně lektvarů. Vymyslel jsem docela fikané ochranné kouzlo, takže by měla být v bezpečí, dokud se k ní nedostaneš.
Fajn. A zase, Harry ví, že takhle to musí být. Snape tam tu knížku musí nechat, jinak by se k ní on nikdy nedostal. A teď ví, že Snape přežije, že všechno nakonec dobře dopadne. Jenže stejně mu ta slova připadají bolestně definitivní a nečekal, že to bude bolet tak moc.
Rozloučení ho mrazivě tíží na plicích. V hrudi ho píchá a hrdlo má stažené.
Není to bezpečné, Harry. Ani si nevšiml, kdy Princ pokračoval v psaní. Sám to víš. Kdyby Pán zla zjistil, že mám jakési spojení s budoucností... Odmlčí se, ale než se Harry zmůže na odpověď, objeví se další pokračování: No, jen si představ, co by kvůli takové schopnosti byl ochotný udělat.
Já vím. Jenom – zarazí se. Nevysloví to, nemůže to vyslovit. Budeš si pamatovat, co jsem ti řekl o tom hadovi? napíše místo toho.
To není něco, co bych hned tak zapomněl, ne?
Harryho to, navzdory všemu, rozesměje. Princ má, jako obvykle, pravdu. A důkaz, že na to nezapomněl, právě teď sedí ve Snapeově kabinetu. Fajn. Buď opatrný.
No ale to by přece nebyla žádná legrace.
Harry se musí usmát, protože přesně tohohle kluka, co dokáže říct něco takového, se za poslední dva měsíce naučil znát a milovat.
Ale dobře to dopadne, řekne Princ. Odteď to bude jiné.
Já vím. Ovšem ačkoliv Snape je naživu, Harry dál vnímá skutečnost. Sám přece dobře ví, že jeho vlastní minulost se nijak významně nezměnila. Snape ho přece jen bude nenávidět kvůli jeho rodičům. Jeho matka už se k jejich přátelství obrátila zády, opustila ho kvůli muži, který ke Snapeovi nedokázal být nic než krutý, který ho málem zabil kvůli dětinskému žertu. Harry si povzdechne. Na tom všem teď ale nezáleží. Co se stalo, stalo se. Takže tímhle to končí? napíše, protože neví, co jiného říct.
Ano.
Budeš mi chybět.
Já vím.
Stránka se zamihotá a Princova slova zmizí. Harry na učebnici ještě dlouho upřeně hledí, ale je to, jako by tam ta slova ani nikdy nebyla, a on ví, že odteď je nadobro pryč.
***
„Jak se cítíte?“ Harry točí šálkem v dlaních, porcelán na omak hřeje. Je to prapodivný pocit, sedět za stolem proti Snapeovi, a Harry si není úplně jistý, co by měl říkat, nebo co vůbec smí říkat, aby nezněl jako úplný idiot. Ale vrátil se do Snapeova kabinetu, protože Princ je pryč a on neví, co jiného by měl dělat.
„Cítím se, jako by mě málem sežral obří had. Neobyčejně jedovatý obří had,“ odpoví Snape.
„Jasně.“ Harry sklopí oči. „To se asi dalo čekat.“
„Ale vzpamatovávám se z toho,“ pokračuje Snape. „Díky vám.“
Harry zase vzhlédne. Snape ho pozorně sleduje, s nečitelným výrazem.
„Poppy říká, že bych na tom měl brzy být natolik dobře, abych mohl pomoci s rekonstrukcí, za předpokladu, že bych o něco takového měl zájem.“
„To je dobře.“
„Ano.“
„A co Starostolec?“ Moc nad logistikou navázanou na Snapeovo přežití nepřemýšlel, ale ví, že nemohlo projít bez povšimnutí. Ačkoliv mu posmrtně bylo vše prominuto, Harry si je celkem jistý, že teď když je živý a zdravý, kouzelnický svět tak shovívavý nebude.
Snape vzdychne. „Albus zanechal svědeckou výpověď, která bude přijata prostřednictvím myslánky. Měla by, spolu s vaším prohlášením, můj trest poněkud zmírnit.“
„Ale vždyť byste neměl dostat vůbec žádný trest!“ prohlásí Harry ostře, i když ví, že co Snape říká, je pravda.
„Harry, zavraždil jsem nejmilovanějšího kouzelníka naší doby. To je... přečin, který nelze pominout.“
„Ale bylo to na jeho příkaz,“ zkusí to Harry. Hlas se mu přitom nesnesitelně třese.
„Ano. Ale to kouzlo jsem seslal já. On mě k tomu nenutil.“
„To vím, ale –“
„A to byla jen jedna vražda z mnoha,“ skočí mu Snape do řeči. „Všechny spáchané jménem toho či onoho pána, ale přesto spáchané.“
„Já taky zabil lidi. Různé. Ne jen Raddlea.“
„Ano, ale to bylo ve válce.“
Harry se zamračí. „To mě nemůže omlouvat, pokud to neomlouvá i vás.“
„Možná ne. Ale berte v potaz, že je daleko snazší odpustit hrdinovi, než prominout špehovi.“ Snape sklopí oči a přejede prsty po ohlazené desce svého stolu. „Zvláště špehovi s tak pochybnou loajalitou, jakým jsem byl já.“
***
„Mám takový dojem, že jste zvažoval přihlásit se k postgraduálnímu studiu obrany.“
Harry je už zase ve sklepení. Každý večer, když dorazí ke Snapeovým dveřím, napůl čeká, že ho Snape pošle pryč. Ale on si nakonec jen povzdechne, jako by byl smířen s nevyhnutelným chodem událostí, a přivolá druhý šálek na čaj, zatímco se Harry usazuje ke stolu naproti němu.
„Ano.“
„Dokončil jste svůj esej?“
„Jo. Akorát si nejsem jistý, jestli za něco stojí.“
Severus si dolije šálek, než nalije i jemu. „Jste spasitel kouzelnického světa. Jsem si jistý, že cokoliv řeknete, uděláte na rozhodčí komisi dojem.“
Harry se zachmuří a upije čaje. Na jazyku je horký a chutná trpce. „Nevím, jestli chci, aby mě přijali, protože jsem Harry Potter. Chci být přijatý, protože jsem vhodný uchazeč.“
„Myslím,“ pronese Snape, černé oči upřené na jeho tvář, „že to jsou dvě věci, které jdou ruku v ruce.“ Zvedne si šálek ke rtům a napije se. Když ho zase postaví, má vlhká ústa. „Vždycky budete Harry Potter, ale teď si uznání, jehož se vám dostává, zasloužíte. Už nejste jen chlapec, který přežil. Jste kouzelník, který porazil Voldemorta. A to je výkon, který nelze brát na lehkou váhu. Váš životopis je v tuhle chvíli působivý nikoliv proto, kdo jste, ale díky tomu, čeho jste dosáhl.“
Harry přikývne. Chce Snapeovi věřit, jenomže byl slavný jen kvůli svému jménu až příliš dlouho. Není snadné přijmout, že už ho, snad, jeho činy opravňují požívat slávu, jíž se mu odjakživa dostává.
„S potěšením se na ten váš esej podívám, pokud byste chtěl.“
„Jasně,“ řekne Harry s úsměvem, „to by bylo bezva.“
***
„Jednou jste mi řekl, že byste si přál, abychom se mohli potkat... a ne jako dva teenageři, kteří se nějak přenesou do stejné doby, ale v mé současnosti.“ Zhluboka se nadechne. Větší část dne strávil přeříkáváním si svého proslovu. A teď když tu ve Snapeově omšelém kabinetu stojí a on ho bez výrazu sleduje přes stůl, Harry má co dělat, aby ze sebe vůbec něco vypravil. Jenže opravy hradu jsou konečně hotové, Harry byl přijat na obor obrany na londýnské univerzitě a než odejde, musí Snapeovi pár věcí říct. „Než jste zjistil, že vím, kdo jste, chtěl jste mě i navzdory našemu věkovému rozdílu. Navzdory všemu, co nás evidentně odlišovalo.“
Snape okamžik nijak nereaguje, načež odvětí: „Byl jsem teenager,“ a Harry v jeho hlase dobře slyší nechuť, jako by Snape toho chlapce, jímž býval, nenáviděl. „Byl jsem do vás zblázněný. Měl jste –“ potřese hlavou, „máte v sobě ohromnou magickou sílu. Myslel jsem si, že jsem zamilovaný, a chtěl jsem s vámi šukat.“
Harry se otřese, když Snape tohle slovo vypustí z úst, a cítí, jak mu stoupá horko do tváře. Způsob, jakým se na něj Snape dívá, ho úplně vyvádí z konceptu.
„A vy jste chtěl totéž,“ naváže Snape a Harry v jeho hlase slyší jakousi směs úžasu a zhnusení sebou samým. „Máte tušení, co to ve mě vyvolává?“
„Ano,“ řekne Harry, protože snad je jasné, že on cítil to samé. „Já vás stále chci, abyste věděl.“
V tu chvíli se na něj Snape zadívá kriticky, nezúčastněně. „To bylo před mnoha lety.“
„Pro mě ne.“
„To ne,“ uzná Snape. „Ale já nejsem tím chlapcem, s nímž jste si navykl povídat. Prožil jsem mezitím celý život.“
„Já vím.“ A je to pravda. To, že je vůbec tu, že vede tenhle rozhovor, je dočista surreálné. „Jenže ten život nás, dá-li se to tak říct, posunul lidsky blíž k sobě, než jsem byli předtím.“
Snape vzdychne, ale nemávne nad jeho připomínkou rukou. „Třebaže to je zneklidňující úvaha, myslím, že tomu tak snad opravdu je.“
Harry otevře ústa, ale než stačí cokoliv říct, Snape zvedne ruku. „Ale to nic neznamená. V tuhle chvíli nás nic nečeká. Sám to víte. Je mi dvakrát tolik, co vám. A naše minulost se, navzdory vašim nedávným stykům s mým někdejším já, nezměnila.“
„Chodíte s někým?“ Kdyby někdo Harrymu před dvěma měsíci řekl, že tu teď bude stát a pokládat Snapeovi takovouhle otázku, byl by si myslel, že se zbláznil. Což se pořád nedá vyloučit, nicméně s Princem se na tohle téma bavívali beze všeho. A teď mu ta slova splynula ze rtů dřív, než je stihl zastavit.
Ale Snape ho neokřikne ani neshodí žádnou z tisíců svých kousavých poznámek. Jen se chvíli tváří trochu zaskočeně, než se opanuje. „Ne že by vám do toho cokoliv bylo, ale nikoliv. Můj život poslední dobou vztahům... příliš nepřál.“
„Jasně,“ řekne Harry a cítí daleko větší úlevu, než by správně měl. Samozřejmě ví, že jen proto, že Snape zrovna nikoho nemá, mezi nimi se nic nemění, ale přece jen je to lepší, než kdyby někoho měl. „Vadilo by, kdybych přišel zase zítra?“
Snape si ho hodnou chvíli měří pohledem, než jedinkrát zavrtí hlavou. „Strašíte mi ale přede dveřmi už týden a až teď se ptáte na svolení. Co se dnešním večerem změnilo?“
„Prostě mi přišlo...“ Pokrčí rameny a sklopí oči. „Nechtěl jsem, aby vám to bylo nepříjemné, myslím jako teď.“
„Teď když jste přiznal, že ke mně chováte zcela nevhodné city?“
Harry zrudne, ale přiměje se podívat Snapeovi do očí. „Ano.“
„Minerva říkala, že zítra ráno budete zesilovat strukturní ochranná kouzla kolem Velké síně. To vám bude trvat přinejmenším do oběda. Co kdybyste se zastavil po něm? Pochopitelně za předpokladu, že nebudete mít nic lepšího, co se svým časem počít.“
„Nebudu,“ ujistí ho Harry s úsměvem. Pak se otočí a odejde, aby si to Snape ještě nestihl rozmyslet.
***
„Chtěl jsem se rozloučit,“ řekne Harry. Zadívá se na podlahu, cítí se zničehonic nepohodlně a ruce vrazí do kapes svých džínů. Školní rok začíná za tři dny a musí si toho do té doby v Londýně spoustu zařídit.
„Takže konečně odcházíte?“ vzhlédne Snape od svého výtisku Denního věštce. „Co si bez vás Minerva počne?“
„Poradí si. A nebudu daleko.“
„To ne. Zajistil jste si nějaké bydlení?“
Harry zavrtí hlavou. „Ještě ne. Ale Ron říkal, že můžu chvíli přespávat u něj na kanapi, než se po něčem porozhlédnu.“ Taky se vždycky může vrátit na Grimmauldovo náměstí, jenže tam číhají vzpomínky, které momentálně nechce oživovat.
„Inu, to zní báječně,“ řekne Snape s nádechem sarkasmu.
Harry se zazubí. „Náhodou jo. A teď když–“
„Teď když vás přestal ponoukat, abyste se přidal k bystrozorům?“
„Ano. Teď když se všichni upokojili, že nehodlám promarnit život, myslím, že všechno bude v pohodě.“
„Zasloužíte si být šťastný.“
„Tím si nejsem tak jistý,“ řekne Harry, „ale i tak se o to pokusím.“
V tu chvíli Snape vstane a obejde svůj pracovní stůl, načež se zastaví několik kroků před ním a vypadá zvláštně nervózně, jako by si nebyl jistý, co dál říct.
Harry na okamžik zaváhá a pak rychle udělá krok k němu, než ztratí nervy, než si to stihne rozmyslet. Zatne prsty do látky jeho hábitu a natáhne se k němu a přitiskne rty ke Snapeovým.
Snape nejprve ztuhne, ústa pootevřená překvapením. A ačkoliv mu polibek neoplácí, ani se nijak jinak nehýbá, neodstrkuje ho.
Harry si to přebere tak, že lepšího pozvání se mu stěží dostane, a přistoupí ještě blíž a pohne rty. Snape je cítit hřebíčkem a kořením a rty má teplé a suché.
Pak se trošinku uvolní a vzdychne a položí Harrymu ruce kolem beder. Nakonec otevře ústa a začne ho líbat taky. Harry zalapá po dechu a vklouzne svým jazykem mezi Snapeovy rty, aby se mohl střetnout s jeho jazykem, než se opět odtáhne, bez dechu a napůl vzrušený.
„Harry, já – my – to nejde.“
„V pohodě,“ zastaví ho Harry. „Nic neočekávám. Fakt ne,“ ujistí ho znovu, když vidí, jak se na něj dívá. „Akorát... vždycky jste říkal, že byste chtěl být první, s kým se doopravdy políbím, no a teď teda jste.“
„Teď jsem...“ Snape sklopí hlavu a shrne si pramen vlasů za ucho. Je to netypicky nejisté gesto a Harrymu připadá rozkošné.
Pak na něj Snape dlouho hledí, než přikývne. „Hodně štěstí ve studiu. Jsem si jistý, že budete co nevidět zpátky a žádat Minervu o místo.“
Harry se usměje. „Jo, možná jo, ale ještě si to chvíli můžu rozmýšlet“
„Přirozeně.“
„Budu vám psát.“
Snape se při těch slovech začervená a Harry si uvědomí, jak to znělo. „Neměl jsem na mysli –“
„V pořádku,“ řekne Snape rychle, čímž ho ušetří vysvětlování. „Kromě toho, budete v Londýně, nikoliv v Libérii. Snadné přemístění s jednou zastávkou. A co se ke mně doneslo, plány na obnovu famfrpálového hřiště jsou v plném proudu. Jsem si jist, že vaše široké vědomosti budou co nevidět žádané.“
Harry se zasměje. „To máte určitě pravdu. Takže se tu budeme potkávat?“
„Vypadá to tak, pane Pottere. Vypadá to tak.“
Tentokrát mu to loučení ani jako loučení nepřipadá. Daleko spíš je to nový začátek. Začátek na čisté stránce.
– konec –
Povídku možno hodnotit/komentovat na www.ffdenik.cz.