Povídka o tom, jak Snape díky Filchovi přežil válku. V zásadě vyvrcholení mojí slashové minisérie s těmihle dvěma, to jest Poskoka, Snílka, Slabé chvilky a Náhrady.
Je první ráno po bitvě o Bradavice a cesta z Prasinek ke hradu vypadá jako jindy, až se ti málem zdá, že k žádné bitvě ani nedošlo. Pořád ale potkáváš kouzelníky a kouzelnice vracející se v protisměru pro svoje děti, které jsi do Prasinek před bitvou odvedl, a pak z nezbytí i hlídal, než tě první navrátilci vystřídali. Každý se usmívá a jeden kouzelník tě, vida tvůj podmračený výraz a loudavý krok, dobromyslně ujistí, že se nemáš čeho obávat, s Vy-víte-kým je konec a Smrtijedi jsou mrtví nebo pochytaní...
Jenže právě proto se tak chmuříš. Obáváš se, co se dozvíš, až do hradu dojdeš. Nehoříš nedočkavostí zjistit, jaký osud stihl Severuse. Buď je v Azkabanu, a pak bys měl být nejspíš rád, že tě tenhle školní rok téměř přehlížel, protože smířit se s tím, že je navždycky mimo tvůj dosah, pokusit se na něj zapomenout, bude snazší. Anebo je mrtvý, a pak budeš hořce litovat, že jsi za celou tu dobu nesebral ani jednou odvahu oslovit ho, pokusit se oživit, co mezi vámi bývalo.
V mizerné náladě dojdeš až ke vstupní bráně na bradavické pozemky. Mřížovaná vrata jsou zohýbaná a otevřená dokořán, okřídlení kanci leží na zemi a na jednom z nich vysedávají dva bystrozoři v očouzených hábitech, snad jako nějaká hlídka, či co. Až na to, že nehlídají. Oba jsou zády k tobě a nejspíš prostě jen pozorují hrad.
Zastavíš se a přemýšlíš, jestli kolem nich projít bez pozdravení, nebo ne. Nechce se ti přivolávat na sebe jejich pozornost, nemáš bystrozory v lásce, na tvůj vkus až moc rychle sahají po hůlce, ale zase se kolem nich nemíníš proplížit – patříš sem do hradu víc než oni a máš plné právo touhle bránou projít.
Jak se rozmýšlíš, slyšíš, jak jeden z nich říká: „Asi bychom měli zajít do Chroptící chýše a přinést i Snapeovo tělo.“
Ztuhneš a přitiskneš si dlaň na ústa. Tak ses dozvěděl, co bys radši nevěděl. Zasáhne tě to s takovou silou, že se divíš, že ještě stojíš na nohou. Co budeš dělat? Co teď budeš dělat?
„Za mě ať si tam klidně shnije,“ pronikne k tobě odpověď druhého bystrozora. „Mrzí mě jedině, že ho nemůžeme pohnat před soud. Měl si to pěkně vyžrat v Azkabanu, a ne si umřít. Vrah Albuse Brumbála...“
Dál neposloucháš. Couváš od bystrozorů, od zkroucených mříží, a pak se otáčíš a mnohem rychleji, než jsi sem přišel, míříš zpátky do Prasinek. Cosi tě žene naposledy se na Severuse podívat, než si pro něj, pro jeho tělo, opravíš se s přídechem hysterie, dojdou tihle dva.
Tak poprvé v životě vkročíš do Chroptící chýše. Vždycky se říkalo, že tam straší, ale puzení vidět naposled Severuse, je silnější.
Dovnitř se nemusíš dobývat, stačí otevřít dveře, z nichž někdo strhl prkno, kterým byly zatlučené, a Severuse uvidíš hned, nemusíš ho hledat. Leží skoro u stěny, obejdeš stůl – a instinktivně couvneš. Všude se rojí hejna much, lezou po jeho těle i po podlaze, teprve teď si uvědomíš, jak odporně bzučí. Ty tmavé skvrny musí být krev, sice vsáknutá, ale pro mouchy pořád lákavá. Zvedl by se ti žaludek, kdyby se do tebe už cestou sem nedala otupělost.
Nemůžeš od něj odtrhnout oči, a když už na něj nehnutě zíráš tak dlouho, že se ti ozve koleno, uvědomíš si, že tu něco nehraje. Popojdeš blíž, abys trochu rozhýbal ztuhlé nohy, a mouchy se nenechávají rušit, lezou si kam chtějí, kromě jeho tváře a krku. Ty vypadají nedotčeně, málem jako by z nich krev, která je jinak všude kolem, někdo otřel. Až na ty mouchy se zdá, jako by Severus klidně spal.
Spal? Dochází ti, že opravdu nevypadá jako mrtvola. Je sice strašlivě bledý, ale jeho rty si pořád ještě uchovávají jistou barvu. Probudí se v tobě jiskřička naděje. Klekneš si k němu, i když kolena i záda protestují, a nejbližší mouchy poodlétnou. Zvedneš ruku pokrytou zaschlou krví a snažíš se nahmatat puls. V duchu kleješ, jak se ti třesou ruce. Nic necítíš. Nic necítíš! Zkusíš si nahmatat puls na vlastním zápěstí a taky nic necítíš a trochu se uklidníš. Jak jinak ještě zjistit, jestli žije?
Okamžik si zoufáš, že tě nic nenapadá, a pak si vzpomeneš, co jsi jednou někde četl. Zrcátko! Šmátráš v kapsách kabátu, až ho z jedné vydoluješ. Přidržíš mu ho před ústy – a zamlží se. Chvíli tomu nemůžeš uveřit, pak mu zrcátko málem radostí upustíš na nos.
„Žiješ,“ zašeptáš, a slyšíš to jenom ty a mouchy, protože Severus sice dýchá, ale rozhodně není při vědomí. Tvoje nadšení pomalu střídá bezradnost. Jsi si jistý, že dokud je Severus v Chroptící chýši, je relativně v bezpečí. Jakmile by se ale někdo tam zvenku dozvěděl, že není mrtvý, v tu ránu by si pro něj došli bystrozoři. Což neznamená, že už nejsou na cestě i tak, pro jeho tělo.
Nemůžeš připustit, aby ti ho teď zase vzali. Nutíš se uvažovat. Musíš odtud Severuse dostat co nejdál a co nejrychleji, pokud možno beze stop. Co by udělal Severus? Přemístil by se, pomyslíš si kysele. A kdyby nemohl, použil by letax, krb tu je, anebo přenášedlo. Aha! Jedno přenášedlo bys u sebe měl, na otočení klíčkem tě odnese až na jisté místo v severoyorkšírských vřesovištích. Víc pobízení nepotřebuješ, plán se ti rodí v hlavě skoro sám.
Nejdřív přestěhuješ Severuse: pevně ho obejmeš kolem pasu, krev nekrev. Z kapsy kalhot vytáhneš visací zámek, položíš na něj Severusovu bezvládnou ruku, tu, na níž se ti nepodařilo nahmatat puls, a otočíš klíčkem.
Chroptýcí chýše zmizí, všechno se kolem vás zatočí, nemůžeš popadnout dech, něco tě pevně tiskne, a najednou jste na podlaze v hlavní místnosti tvého domku. Chvíli se nedokážeš pohnout, kolena tě od tvrdého přistání tupě bolí – a příliš pozdě tě napadne, jak asi na cestování přenášedlem zareaguje Severus.
Bohudíky, nebo bohužel, se zdá, že nijak. Pořád ještě dýchá, a pořád je v bezvědomí. Ale to hlavní, uklidit ho z dosahu bystrozorů, se ti podařilo. Schováš zámek s klíčkem do kapsy a s námahou se zvedneš. Na odpočívání není čas, musíš se postarat o Severusovo pohodlí.
Rozděláš oheň v kuchyňských kamnech a dáš na ně hřát vodu v hrnci. Než bude horká, opatrně Severuse zbavíš krvavých svršků. Ani když ho umýváš teplou žínkou, nenarazíš na žádné viditelné zranění, kromě starých jizev. Potom ho uložíš do postele v ložnici, pečlivě ho přikryješ, a teprve když se s lupnutím v kříži narovnáš, uvědomíš si, že právě prožíváš jednu ze svých nejmilovanějších fantazií: pečuješ o raněného Severuse.
Ukazuje se, že realita s fantazií nemá moc společného. Snad jen to, že Severus byl chvíli nahý. Vzrušený nejsi ani náznakem. Aspoň ho pohladíš po tváři – jediný projev intimity, který se do téhle nepovedené fantazie hodí.
K posteli mu ještě postavíš hrnek s čajem, a pak už pospícháš dolů do vesnice na autobus do Whitby a odtamtud vlakem do Londýna. Po cestě máš spoustu času přemýšlet a strachovat se.
V Londýně jsi krátce po poledni a rozhodneš se těch několik hodin do odpoledního odjezdu spěšného vlaku do Bradavic využít k návštěvě Příčné.
U Děravého kotlíku je hlava na hlavě, ale tebe si nikdo nevšímá. Pro jistotu se mračíš a díváš do země, dokud nedojdeš ke Gringottovým. Část peněz si necháš vyměnit na mudlovské, abys měl z čeho nakupovat jídlo dole ve vesnici, a pak se ještě zastavíš v Apatyce pana Mulpeppera. Poručíš si tři lahvičky dokrvovacího lektvaru a necháš si k nim vnutit posilňovací elixír za poloviční cenu. Hodit se může, to má ten vymydlený holobrádek, co ti je prodává, pravdu.
Na nádraží si koupíš hotdog a hodně hnusné mudlovské pivo, ale je to lepší než nic. Vlastně jsi nesnídal a oboje spořádáš tak rychle, že si koupíš ještě sendvič do vlaku. A taky paperback u stánku s novinami, abys ve vlaku mohl předstírat, že si čteš.
K nástupišti devět a třičtvrtě se doloudáš na poslední chvíli. Nechceš tam zbytečně postávat a riskovat, že se s tebou někdo dá do řeči. Ve vlaku, který je neobvykle plný lidí, si přisedneš do kupé k tlusté čarodějce zabalené do spousty šálů. Ani se na tebe nepodívá, když pozdravíš, a to ti vyhovuje. Nikdo další k vám nepřistoupí, čarodějka podivně páchne, a ty nakonec usneš, ani sis tu knížku nemusel kupovat.
Když vás vlak vysadí v Prasinkách, začíná se šeřit, a než dojdeš do školy, je úplná tma. To ti taky vyhovuje. Mineš jenom bystrozorku, která hlídá stále ještě vyvrácenou bránu na pozemky, jinak nikoho. V oknech hradu se svítí, dveře do vstupní síně už jsou opravené, ale jinak nikde ani živáčka. Paní Norrisová na tebe čeká v ložnici, sedí na posteli a mrská ocasem.
Vysvětluješ jí, žes musel něco důležitého zařídit, ale do podrobností nezabíháš, protože tady i stěny mají uši. Pak si sedneš za stůl a sesmolíš rezignační dopis, jehož text sis promýšlel už cestou do Londýna. Adresuješ ho školní radě, i když by nejspíš bylo správnější poslat ho McGonagallové jako zástupkyni ředitele. Jenže s ní sis nikdy dvakrát nerozuměl a nechceš poslouchat, co by ti řekla na to, že ze školy odcházíš právě ve chvíli, kdy je tu potřeba každá ruka.
Pak už ti zbývá jen sbalit si svých pár svršků, knížky z poličky nad postelí (je mezi nimi i jedna, kterou ti loni daroval Severus) a chvíli uvažuješ i nad nářadím, ale nakonec k tomu nesebereš odvahu – pořizoval jsi ho za školní peníze a nerad bys, aby ho někdo postrádal a sháněl se kvůli tomu po tobě.
Nakonec zavřeš dveře, klíč od bytu necháš zvenčí v zámku a vydáš se s kufrem v ruce a paní Norrisovou v patách do sovince. Cestou si úpěnlivě přeješ, abys nenarazil na toho zmetka Protivu, a kde to jde, tam použiješ zkratku. Možná je dobře, že jsi tak strašně unavený, že si ani moc neuvědomuješ, že bradavickými chodbami nejspíš kráčíš naposledy v životě.
Třicet let je dlouhá doba... jenže Severus na tebe čeká a ty jsi za sebou právě spálil poslední most, pomyslíš si, přece jen ne bez špetky nostalgie, když pozoruješ, jak školní puštík odlétá s tvým dopisem přivázaným k pařátku.
A teď už jen vzít do náruče paní Norrisovou, pevně chytit kufr a znovu otočit klíčkem v zámku.
Poprvé otevřel oči jen na chvíli, kolem něj byla tma a on si ani nebyl jistý, že je vzhůru. Nedokázal vydat hlásku, ani pohnout rukou. Pomyslel si, že má strašlivou žízeň, ale nedokázal polknout. Mohl jen zase zavřít oči a vzápětí se opět propadl do bezvědomí.
Podruhé oči otevřel za denního světla. Nad sebou viděl dřevěný trámový strop, pod rukama cítil prostěradlo a na sobě peřinu. Zvenčí slyšel štěbetání ptáků a nepříjemné kovové vrzání, které ho nejspíš probudilo.
Nejsem mrtvý. A tohle není Azkaban, byly jeho první zmatené myšlenky, protože hned vzápětí marně pátral, odkud se vzaly. Měl bych být mrtvý? Měl bych být ve vězení, ale proč? Nemohl na nic přijít, vlastně měl v hlavě úplně prázdno. Nejen že nevěděl, jak se dostal do postele v pokoji s dřevěným stropem, nevěděl ani, co dělal včera, nebo před týdnem, nebo před rokem.
Vrzání ustalo, tím víc bylo slyšet ptáky. Poslouchal je, nevidomě zíral do stropu a pomalu propadal panice. Jak se jmenuju? Kdo vůbec jsem? Chtěl se aspoň dotknout svého obličeje, ale neměl sílu zvednout ruku, peřina byla moc těžká, svedl jen pokrčit a natáhnout prsty. Zkusil pohnout hlavou, a to se mu trochu povedlo.
Pokoj měl nabílené stěny, viděl pracovní stůl, na kterém se vršily knížky, šatní skříň, a hned vedle postele stálo ošoupané čalouněné křeslo. Zelená je správně, pomyslel si, ale neuměl si vysvětlit proč. Co by to mohlo znamenat? Mám rád zelenou? První věc, co o sobě vím, ale k čemu je taková informace dobrá? Zkusil zaostřit na peřinu. Drobné modrobílé kvítky ho nechaly chladným. Rozhlížel se dál, jestli neuvidí ještě nějakou barvu, nebo cokoliv jiného, co by mu připadalo správné, nebo špatné.
V tom vrzly dveře.
„Ty jsi vzhůru!“ vyhrkl zcela neznámý mužský hlas a zacinkal porcelán. V zápětí mu do zorného pole vstoupil postarší člověk (postarší? jak starý jsem já?), v kostkované košili s vyhrnutými rukávy a několika rozepnutými knoflíky (odhalovaly výstřih bílého nátělníku a on okamžik fascinovaně zíral na šedivé chlupy, které z něj vykukovaly) a s tácem naloženým čajníkem, hrnky a miskami v rukou. Tác spěšně odložil mimo jeho zorné pole, až nádobí znovu zacinkalo, a s rozzářenou tváří se k němu sklonil.
„Konečně jsi vzhůru! Jak se cítíš?“
Usilovně přemýšlel. Otázky se na něj valily jedna za druhou a on na ně neuměl odpovědět. Jak se cítím? Kdo jsem? Kde to jsem? Kdo je tenhle člověk? Jak to, že má radost, že mě vidí? Proč nejsem ve vězení? To byla jediná jistota, jediné, čeho se dokázal zachytit: měl bych být ve vězení. Jenže tohle jako vězení nevypadá. Je to sen? Nebo to vězení byl nějaký sen?
„Začínal jsem se bát, že se nikdy neprobudíš,“ pokračoval ten člověk. Tak to opravdu byl sen? Teď jsem se probudil a – muž se dotkl jeho tváře, pohladil ho, něžně, láskyplně, jako by byl jeho syn. Ne, to je nesmysl. To by můj otec nikdy neudělal. Na mysli mu vytanul černovlasý muž, který něco křičí, brunátný vzteky. Zamrkal, aby tu vzpomínku zahnal, ale drala se za ní další, shlíží na něj zamračená bledá žena a on cítí provinilost –
„Co se děje? Není ti dobře? Mám zatáhnout závěsy? Nechceš napít?“ Mužova slova vzpomínku přetrhla a zahnala, bezděky se soustředil na jeho tvář. Teď vypadala starostlivě a on si byl najednou jist, že pro něj ten člověk udělá první poslední, na rozdíl od vzteklého muže a zamračené ženy z jeho vzpomínky. Kdo je to? Kdo jsem já? Zavřel zase oči, tentokrát před náhlou tupou bolestí, která mu zatepala ve spáncích.
„Severusi, co se děje? Máš bolesti?“ V mužově hlase zazněl strach a po tváři ho opět pohladila dlaň a pak mu spočinula na čele, horká, suchá a mozolnatá. Bylo to příjemné a uklidňující, a on zamumlal „ne“, když mu z čela zmizela.
„Ne?“ ozval se hlas překvapeně. „Chceš, abych se tě dál dotýkal?“ Nečekal na odpověď a ruka se vrátila na jeho čelo a přidala se k ní druhá, která ho hladila po tváři, po bradě, jako by muž věděl o jeho touze dotknout se své tváře, kterou před chvílí nedokázal uskutečnit. Na chvíli přestal dumat, kdo je on a kdo je ten muž, a jen se poddal tomu doteku. Rád by tu něžnou, upracovanou ruku vzal do svojí, ale pořád ještě nesvedl víc než ohnout prsty.
„Máš tu nejkrásnější tvář,“ řekl muž po chvíli tišším hlasem. „Jsem tak rád, že jsi naživu.“
Nejkrásnější tvář? To sotva, pomyslel si. Vytanula mu vzpomínka na krásného černovlasého kluka, který se smál, ale ne na něj. Cítil křivdu, vztek a zahanbení, ale věděl, že to bylo dávno. Otevřel oči, a ten muž mu s nesmírně šťastným úsměvem zlehka přejel konečky prstů po rtech. „Jsi překrásný,“ zašeptal.
Nevěřícně by zavrtěl hlavou, kdyby to dokázal. Kdo to jen může být? Kdo jsem já? Neřekl mi před chvílí jménem? Severus... Zase se ozvala bolest ve spáncích a hřejivé ruce mu teď spíš vadily. Potřeboval se soustředit... „Zrcadlo,“ zamumlal ztěžka.
Ruce přestaly hladit. „Chceš se na sebe podívat?“ ujistil se hlas nevěřícně a on místo přikývnutí zavřel a otevřel oči.
„Visí v kuchyni nad dřezem. Hned jsem zpátky.“
Postel zavrzala (ani jsem si nevšiml, že se na ni posadil) a muž vstal a kvapně odešel.
Můj dojem byl správný, skutečně udělá, na co si vzpomenu. Až na to, že já si na moc věcí nevzpomínám, ušklíbl se v duchu, a ten úšklebek ho kupodivu povzbudil. Moje oblíbená grimasa? Už znám i svou oblíbenou barvu, co nevidět o sobě budu vědět všechno, ušklíbl se po druhé. Třeba je tohle můj dům. Nebo náš dům?
Vrzly dveře a muž byl zpátky, v ruce zrcátko, vlastně jen kus zrcadla bez rámu. Bez okolků mu ho podržel před obličejem.
„Kdybys chtěl oholit, stačí říct,“ pravil s úsměvem v hlase, zatímco on si prohlížel svou tvář. Není krásná, jen nezdravě bledá, s velkým nosem a kruhy pod očima a úzkými rty. Zkusil ten úšklebek, ale ani s ním se nepoznával. Kdo sakra jsem?
„Díky,“ zamumlal, „zatím není třeba.“ Rozčilovalo ho, že ani nepozná, jestli třídenní strniště na jeho tvář patří, nebo ne. Zavřel oči před dalším návalem bolesti. Jako by ty vzpomínky byly uvězněné a snažily se silou dostat ven.
„A co čaj? Teď bude tak akorát,“ ozval se muž a odložil zrcátko kamsi stranou.
No jo, k čemu by jinak byly ty hrnky a čajník, pomyslel si a pocítil jistou pýchu, že si na ně vzpomněl.
„Dobrá,“ souhlasil a nechal si pomoct do sedu a pak i s pitím, protože nedokázal ani zvednout ruku, natož v ní udržet hrnek. Muž si přisunul zelené křeslo blíž k posteli a střídavě pil z vlastního hrnku nebo dával napít jemu. Pak mu ještě nabídl polévku a trpělivě ho krmil, dokud udržel oči otevřené.
„Chceš si zase lehnout, Severusi?“ zeptal se ho jemně a on si byl skoro jistý, že o něj ještě nikdo nikdy tak nepečoval. Nechal se uložit, přikrýt kytičkovanou peřinou a na rozloučenou pohladit po tváři. Pak muž zatáhl závěsy, popadl tác, popřál mu, ať se mu dobře odpočívá a se zavrzáním dveří zmizel.
Ležel v měkké posteli v příjemně zšeřelé místnosti, na patře ještě cítil vydatnou polévku a na tváři uklidňující dotek mužových dlaní, a ani ho příliš netrápilo, že mu jméno Severus nic neříká. Kdo že jsem? Někdo, o koho se tenhle člověk láskyplně stará. Lepší než být někdo, kdo ví, proč patří do vězení.
Celý den máš nepřekonatelně dobrou náladu. Severus je vzhůru! Nemusíš hledat diskrétního lékouzelníka, aby ho vyšetřil. Vůbec bys nevěděl, jak na to, netrefil bys ani ke svatému Mungovi, po třiceti letech v Bradavicích znáš akorát madam Pomfreyovou. Nemusíš si vyčítat, žes Severuse unesl, jen aby ti tu teď tiše umřel. Ne. Severus se dnes probudil, úplně sám od sebe, a sice byl zesláblý, a nejdřív ses bál, že tě neslyší, nebo že nemůže mluvit, ale nakonec se málem rozpovídal.
Kdykoliv pomyslíš na to, že prvním slovem, které pronesl, se ti snažil zabránit, aby ses ho přestal dotýkat, jsi v sedmém nebi. Skoro jako by ses vrátil do své fantazie, jen se odehrává trochu pomaleji, komplikovaněji, však taky byl Severus hodně raněný.
Jsi si jistý, že Severus bude nějakou chvíli spát a vydáš se do vesnice na nákup. Jeho nebudeš odbývat chlebem s máslem a kompoty – po babičce, takže prakticky archivními – jako sebe. Je jasné, že jestli se má uzdravit, potřebuje pořádnou výživu.
Skvělou náladu si nenecháš zkazit netrpělivou ženskou v krámě, která tě popohání, ať nezdržuješ přepočítáváním vrácených peněz, ani ti ji nezkazí výr, který si tě najde, sotva mineš poslední domek ve vsi, aby ti předal vyčítavý dopis od školní rady. Tvou rezignaci na místo školníka berou na vědomí, a to je hlavní.
Znamená to, že jsi volný. Po třiceti letech povinností si se svým časem smíš dělat, co se ti zlíbí. Přinejmenším celé léto můžeš věnovat péči o Severuse, a pak se uvidí.
Cesta domů vede do kopce, zastavuješ se a spřádáš plány. Tušíš, že až se Severus uzdraví – že by se to nestalo, si nepřipouštíš –, bude mít úplně jiné úmysly, ale zatím si můžeš snít o společné budoucnosti, jak je libo.
Můžeš si představovat, jak spolu hospodaříte, pořídíš slepice a kozičku, jako to mají někteří lidé dole ve vsi, Severus by mohl začít prodávat lektvary mudlům, jako to dělávala tvoje babička. Ty bys mu pomáhal sbírat přísady, vlastně byste si je i mohli pěstovat. Víš, že v Bradavicích měla profesorka Prýtová pro Severuse vyhrazený oddíl ve školních sklenících a on si tam chodil, když vařil lektvary pro ošetřovnu.
Ještě jsi pořádně nevymyslel, čím se budeš živit ty. Hledat si práci mezi mudly se ti moc nechce, ale kouzelnický svět je odtud daleko a odejít zase někam na většinu roku a sem se vracet jen na pár měsíců, jako když jsi pracoval v Bradavicích, to se ti nechce už vůbec. Přece Severuse nenecháš celé dny samotného, sotva jste spolu začali bydlet.
Ne že by sis práci musel hledat brzo, kdepak. Úspor máš dost a nejdůležitější je, že máte střechu nad hlavou – jen jestli se tu Severusovi bude líbit. Tušíš, že nepochází z kdovíjakých poměrů, ale přece jen je zvyklý na život v hradě, kde se o všechno starají domácí skřítkové. Tady jsou jen tři místnosti ve starém, obyčejném, původně mudlovském domku, voda se musí napumpovat ze studny a krb není napojený na letax. Budete tu na samotě, což je na jednu stranu dobře, protože zrovna teď pozornost kouzelnického světa nepotřebujete, ale nechtěl bys, aby se tu Severus cítil uvězněný.
Mohl by si vytvořit novou identitu, změnit si podobu lektvary, nepochybuješ, že by to uměl. A pak už nebude mít důvod se tu schovávat, bude moct odejít, kam se mu zachce – tak dost, takovými chmurnými představami si nebudeš kazit den. Konečně jsi nahoře na kopci, už jen zavřeš oči a naslepo projdeš přes hranici svého pozemku, která se na tomhle konci zužující se stezky tváří jako příkré drolící se skalisko, na něž se náhodnému kolemjdoucímu v žádném případě nechce drápat.
Když oči otevřeš, máš domek jako na dlani: kamennou podezdívku, dva ploché schody ke dveřím, nabílené zdi, oprýskané zelené okenice (to bys měl napravit), okno do ložnice zastíněné pnoucím se břečťanem, nízkou kamennou zídku kolem dokola, ne moc udržovaný trávník, šípky a hlohy, starou hrušku před kuchyňským oknem. Nad doškovou střechou ční koruna starého rozložitého dubu, o kterém ti babička tvrdila, že ho zasadil její prapradědeček za časů královny Anny. Severus možná, na rozdíl od tebe, bude vědět, jak dávno to bylo. Těšíš se, až mu to všechno budeš vyprávět.
Zatím ale Severus spí, jak zjistíš, když potichoučku nakoukneš do ložnice. V nohách postele se mu stulila paní Norrisová, což ještě nikdy neudělala, a ty si nemůžeš pomoct nepopojít blíž. Zdá se, že teď Severus doopravdy spí, místo aby byl v bezvědomí jako ty první dva dny. Pořád je příliš bledý a vypadá křehce – anebo ti to tak jenom připadá, protože jsi o něj měl takový strach.
Vypadá vlastně skoro stejně, jako při těch nemnoha příležitostech, kdy usnul u tebe v posteli v Bradavicích; to jsi ho taky pozoroval, zatímco spal, dovolil sis třeba shrnout mu vlasy z čela, nebo ho pohladit po tváři, což by si asi nenechal líbit, kdyby byl vzhůru, a tehdy ti zranitelný nepřipadal. Naopak, cítil jsi z něj sílu a žasl jsi, že se někdo jako on rozhodl sdílet tvoje lože.
Neodoláš a pohladíš ho po tváři i teď. Líbí se ti, že je neoholený. Je to mužné. Přitažlivé. Přinutíš se o krok ustoupit. Teď není na takové myšlenky vhodná chvíle. Severus musí odpočívat, nabývat sil. Až bude zdravý, všechno si to vynahradíš. Nebudou vás rozptylovat žádní haranti ani školní povinnosti. Vynahradíš si celý ten hrozný uplynulý rok, kdy o tebe Severus okem nezavadil. Po té, co se dnes ráno tak jednoznačně dožadoval tvého doteku, jsi si jistý, že tady, v klidu a soukromí, to bude úplně jiné.
Usměješ se. Mít Severuse jen pro sebe, o tom se ti nesnilo ani v té nejbláznivější fantazii.
Na odchodu pohladíš taky spící paní Norrisovou, která tichounce zapřede. Ve dveřích se na oba ještě jednou zadíváš, jak klidně leží ve tvé posteli, a zahřeje tě u srdce. Tohle je ten nejkrásnější den.
V pokoji byla tma a ticho. Neprobudil ho ani ptačí zpěv, ani vrzání pumpy, ale plný močový měchýř, ke kterému se rychle přidala bolest hlavy, jak se snažil vzpomenout si, kde to je.
Nejdřív jen nehnutě ležel a soustředil se na to, že není ve vězení, nýbrž v domě svého ochránce – a zachránce. Naposledy, když ho muž nakrmil, sebral odvahu a zeptal se, kde to jsou, načež si vyslechl ne příliš srozumitelné vysvětlení, že byl zraněn v bitvě s Ty-víš-kým, všichni si mysleli, že je mrtvý, a jen jeho zachránce o tom pochyboval, vrátil se pro něj a přestěhoval ho sem, aby se uzdravil. Omlouval se, že o té bitvě toho moc neví, hlídal děti. Taky se ho zeptal, jestli mu nevadí, že ho oslovuje jménem, a on vyrozuměl, že je to jeho podřízený a že spolu měli jakýsi vztah.
„Proč by mi mělo vadit, že mi říkáš jménem?“
Muž sklopil hlavu (zahanbeně?) a zamumlal, s pohledem upřeným na svoje kolena: „No, celý letošek jste se mi vyhýbal, myslel jsem si, že se mnou už nic nechcete mít. Ale přišlo mi divné říkat vám pane řediteli, když – když – myslel jsem si, že třeba –“ bezmocně ukázal rukou na postel a stále se na něj nepodíval. Bylo to poprvé, co mu vykal.
Ředitel, ale čeho? Napadala ho jen továrna, textilka, v jaké dělal otec. A ten muž je v tom případě jeho co? Nevypadal jako někdo z kanceláře. Předák směny? Údržbář? Před vnitřním zrakem mu vytanul obraz, jak ten muž stojí s koštětem v kamenné síni, vypadá vystrašeně a jakési dvě postavy v černých hábitech s ošklivými úsměvy ve tvářích na něj míří hůlkami. Pocítil silnou zlost na ty dva, a pak mu ta vzpomínka proklouzla mezi prsty.
Úporně ho rozbolela hlava, jako vždy, když se ze svých sporadických a zpřeházených vzpomínek snažil něco vydolovat. Zavřel oči a instinktivně si přitiskl prsty na spánky. Uslyšel, že muž vstává z křesla a zatahuje závěsy.
„Lepší, pane?“ zašeptal a on cítil, že nejistě stojí vedle postele, neodvažuje se znovu posadit, zatímco ještě pár minut zpátky by si v takové chvíli nejen přisedl, ale položil by mu ruku na čelo, což sice na bolest nemělo vliv, ale bylo to samo o sobě příjemné. Zhluboka se nadechl a vydechl, a pak ještě jednou.
„Jo. A ty formality si odpusť. Smíš mi říkat jménem.“
Slyšel, že muž si sedl, a i se zavřenýma očima si byl jistý, že se usmívá, bylo to znát v jeho hlase, když znovu promluvil. Na slova už se soustředit nedokázal, jen se jimi nechal ukolébat k spánku.
Co to spolu měli za vztah? Zkusil si vybavit tu poslední vzpomínku. Zastal se ho před těmi dvěma, a proto se o něj ten člověk teď obětavě stará? A co to mohlo být za bitvu? Jestli byl ředitel v textilce, možná to byla odborářská stávka, která se zvrtla. Docela dobře si vzpomínal, že jeho otec stávkoval, než textilku definitivně zavřeli, a on začal místo do práce chodit do hospody. V jeho podání stávka zněla skoro jako bitva. Hm.
Zkusí na to jít z jiného konce. Je u toho muže doma, třeba by tu mohl najít nějaké papíry, ze kterých vysvitne, kde pracuje, nebo spíš pracoval. Nebo aspoň jeho jméno. Po té, co si dojde na záchod.
Pomalu se v posteli posadil, odhrnul peřinu a spustil nohy na zem. Poměrně ho to vyčerpalo a do vstávání se mu nechtělo, ale potřeba vymočit se byla neodbytná.
Vstal a pokusil se o první krok, jenže místo aby ho nohy poslechly, podlomila se mu kolena a on tvrdě dopadl na zem. Sotva stihl natáhnout ruce před sebe, aby se nepraštil do hlavy. I tak ho z toho prudkého pohybu rozbolela tak silně, že měl pocit, že bude zvracet. Když ho konečně ovládl, zjistil, že se mezitím pomočil.
To už ale vrzly dveře a se svíčkou v ruce vstoupil jeho ochránce. Místo aby mu přinejmenším vynadal, vzal všechno na sebe. Zněl na výsost rozumně, když vykládal, že se nemá zač stydět, že si nemohl pomoct, zatímco ho otíral žínkou namočenou ve vlažné vodě a převlékal do čisté noční košile, a jedním dechem se omlouval, že ho nechal samotného.
On popravdě neměl energii, aby mu oponoval. V hlavě se mu motaly docela živé vzpomínky na to, jak po podobném incidentu dostal nařezáno, a pak ještě jednou za to, že brečí, s mnohem méně jasným přesvědčením, že nejjednodušší by bylo na umytí i převlečení použít hůlku.
Ty vzpomínky na výprask už si dokázal rychle zařadit do dětství, ale čím víc se snažil vybavit, jak přesně se dá nějakou hůlkou umýt a jak ho to vůbec napadlo, tím víc ho bolela hlava.
Nakonec veškeré otázky po hůlce, i po tom, kdo je zač a jaký míval vztah se svým trpělivým opatrovníkem, které to vlastně všechno způsobily, ustoupily do pozadí. Zůstala jen bolest a milosrdná tma.
Měl mlhavý dojem, že ho ten muž hladí po tváři a drží za ruku, a pak už ho přemohl spánek.
Začíná se dělat horko, po ranní rose už není památky, cesta se práší, a ty se plahočíš do kopce a máš spoustu času přemýšlet. Není to veselé přemýšlení. Severus ti dělá čím dál větší starosti a v tobě každý den sílí přesvědčení, že tvoje péče značně pokulhává. A nevíš moc, co s tím.
Nějakou dobu sis to vůbec nepřiznával. Že hned na začátku neumřel, se ti zdálo jako dostatečný výkon, ztratil přece spoustu krve, první dva dny se neprobouzel, jen ležel v posteli, až jsi měl strach, že to takhle zůstane pořád, že je zakletý nebo tak něco.
Následovalo několik dnů, kdy se občas na chvíli probudil, dokázal něco vypít, ale skoro nemluvil. Bylo vidět, že se těžko soustředí, někdy jsi měl pocit, že tě ani nepoznává, jindy se na tebe utrhl, jako byste byli zpátky v Bradavicích. Každopádně se mu vracely síly, svedl se sám najíst, pokud jsi mu jídlo přinesl, zvládl si sám dojít na záchod.
A tím jako by to skončilo. Čím je samostatnější, tím víc ho sužují bolesti hlavy, takže teď většinu dne už zase proleží v posteli nebo, když je mu líp, posadí se pod dub a buď tě pozoruje při práci, nebo se otočí zády k domu a kouká na stromy na protějším vršku a asi teda přemýšlí. Když mu doneseš hrnek s čajem, pomalu ho upíjí, a kdybys ho nezavolal dovnitř na oběd, proseděl by tam celý den. Po obědě se pak někdy zase vrátí ven, někdy jen zůstane sedět na lavici za stolem, v jedné ruce svírá hrnek a ty se ho už ani neptáš, jestli něco nepotřebuje.
Jako by z něj ruku v ruce s uzdravováním vyprchávala chuť žít. Nedává to smysl. Když se ještě ani nemohl pořádně sám najíst a tys ho krmil jako malé dítě, to se ptal, jaký je den, a odpovídal, když jsi chtěl vědět, co by si dal k dalšímu jídlu.
Teď je sice samostatnější, ale otázky ustaly a odpovídá nejčastěji pokrčením ramen. Zkusil jsi mu nabídnout, že mu na bolesti hlavy koupíš lektvar, když ti řekne jaký, nebo přísady na jeho uvaření, ale tenhle nápad odmítl jako zbytečný. Když sis hned nedal říct a vyzvídal proč, odsekl ti, ať se nestaráš. Jenže copak se můžeš nestarat?
V noci po téhle skoro hádce, kvůli které jsi nemohl usnout, ho poprvé přepadla noční můra a od té doby se jich nezbavil. Necháváš tedy otevřené dveře do ložnice, abys ho slyšel. Většinou tě ani neprobudí, protože jsi ještě vzhůru. Severus chodí spát brzo, v ložnici jsou závěsy téměř neustále zatažené, takže slunce, které zapadá čím dál později, ho neruší. Často se mu k nohám stulí paní Norrisová.
Ty si sedneš do hlavní místnosti a zašíváš, nebo něco spravuješ, nebo si čteš na kanapi, či se o to aspoň snažíš. Místo na knížku se totiž víc soustředíš na zvuky z ložnice, připravený vstát a jít za ním.
Konečně jsi nahoře na kopci, projdeš protimudlovskou ochranou a hned podvědomě vyhlížíš Severuse. Před domem ho nevidíš, takže odneseš proutěný košík s nákupem do kuchyně a vyjdeš kuchyňskými dveřmi za dům. Severus sedí pod dubem, čelem k domu, asi aby mu slunce nesvítilo do očí. Má je zavřené a snad spí. Tiše se vrátíš dovnitř pro svou deku a opatrně mu ji přehodíš přes kolena. Zas takové teplo není, aby spal venku jen v noční košili a bos.
Žádná hlučná činnost nepřichází v úvahu, tak jen uklidíš nákup a pustíš se do škrábání brambor. Brambory s tvarohem uvádí tlustá kuchařská kniha, která tu zůstala po tvojí babičce, jako lehké jídlo při nemoci a tobě se zdá, že už je nejvyšší čas začít Severuse krmit něčím jiným než ovesnou kaší na sto způsobů a zeleninovou polévkou.
Potom si sedneš ke stolu v hlavní místnosti, po očku koukáš na spícího Severuse a probíráš se dalšími recepty v kuchařce. Vždycky sis myslel, že vaření je akorát pro ženské nebo pro skřítky, ale kupodivu tě docela začalo bavit. Za ty tři týdny, co tu spolu bydlíte, jsi sice ještě neměl příležitost uvařit něco zajímavého, a dřív ses o prázdninách vařením pochopitelně moc neobtěžoval, ale teď se těšíš, až budeš Severusovi moct servírovat pořádné jídlo. Kdyby tu nebyl Severus, dál by pro tebe kuchyň zůstávala jen místností s kamny pro ohřátí vody, ale vlastně ti ta změna nevadí. Staráš se o něj rád.
Přistihneš se, že už nějakou dobu vůbec nekoukáš do kuchařky, nýbrž jen z okna na Severuse. Spící vždycky vypadal mnohem uvolněnější než vzhůru – ne že by u tebe spával často – a platí to i teď. Před třemi dny jsi ho oholil a umyl mu a zastřihl vlasy; tohle několikadenní strniště mu sluší nejvíc.
Ani trochu by ti nevadilo, kdybys ho mohl oholit a umýt častěji. Severus se ostatně tvářil, že je mu to jedno, a asi by neprotestoval, kdybys to navrhl dřív než za další tři týdny.
Mohl by se z toho stát váš další rituál, vedle toho, že ho každou noc jdeš probudit z noční můry, a pak ho smíš hladit po tváři a držet za ruku. V takové chvíli je příliš bezbranný, aby sis dovolil něco víc, ale při holení, nebo ještě líp, při mytí hlavy, to si dovedeš představit ledacos.
Mohl bys mu začít masírovat ramena, postupně by se uvolnil (třeba by tím ustoupily, aspoň na chvíli, ty bolesti hlavy), zavřel by oči a vzdychl. Pohladil bys ho po čerstvě oholené tváři a sebral bys odvahu políbit ho na krk. Severusovi by se zadrhl dech a ty bys polibek zopakoval kousek vedle, a pak ještě jednou. Zvedl by ruku a zkusil se tě poslepu dotknout. Vzal bys ho za ni a políbil na dlaň. Severus by zavzdychal a ty bys ho, stále s jeho rukou ve své, obešel, abys stál před ním.
Otevřel by oči a v nich by se zračilo vzrušení, tak jako kdysi. Jak je to už dávno? Ne, na to teď nebudeš myslet. Takže, usmál by ses na něj a klekl si před ním. Víš, že to ho hodně vzrušuje, takhle jste začínali. Vyhrnul bys mu tu směšnou květovanou noční košili, která beztak není moc dlouhá. Pod ní by nic neměl a klidně by sis mohl představovat, že je to proto, že na něco takového čeká, ne proto, že pořádně se oblékat je v tuhle chvíli na okraji jeho zájmu.
Už by mu napůl stál, a ty bys na něj chvíli jen nábožně zíral, protože takhle jsi ho už zatraceně dlouho neviděl. Po letech, kdys ho nevídal skoro jinak, než plně vzrušeného, jsou ty poslední tři týdny v tomhle směru dost nezvyklé – a frustrující. Ale od toho pryč, teď se konečně máš na co dívat.
„Tak co bude?“ ozvalo by se nad tebou tím jeho netrpělivým tónem, a ty by ses usmál ještě víc, koukl bys po něm, jak má červené tváře (studem, nebo vzrušením, to sis nikdy nebyl jistý), a pak by ses k němu sklonil a pro začátek ho jen olízl. Slyšel bys, jak se nadechne. Pak bys mu začal lízat koule a čekal bys, jak dlouho to vydrží, než tě začne pobízet, abys ses vrátil k jeho péru.
Takže bys ho konečně vzal do pusy. Víš přesně, jak to má rád. To jest, většinou brzo převezme iniciativu a ty už z toho moc nemáš. To teď nehrozí, dokonce ti nic nebrání rozepnout si poklopec a onanovat. Je to tvoje fantazie a –
– vrznou dveře a Severus vstoupí do místnosti. Poleje tě horko a strneš s rukou na erekci; pod stůl snad naštěstí od kuchyňských dveří není vidět. Byl jsi tak zaujatý svým fantazírováním, že sis nevšiml, ani že vstal od dubu, ani že se vrací do domu.
Severus ti vůbec nevěnuje pozornost, jen projde místností a zmizí v ložnici. Nemá jak odhalit, že sis ho právě vypůjčil pro ukojení svých choutek. Nejsmutnější je, že i kdyby to byl odhalil, nejspíš by mu to bylo jedno. Děláš to nerad, ale musíš si přiznat, že by se k tobě určitě nepřidal.
Zavrtíš hlavou nad svou bláhovostí. Tvoje fantazie se sesypala jako domeček z karet a vzrušení je to tam, Severusův nezájem ho účinně zchladil. Říkat si, že Severus je zatím příliš nemocný, aby o sex projevil jakýkoliv zájem, moc nepomáhá.
Vstaneš od stolu, zapneš si poklopec a vrátíš se do kuchyně. Postavíš vodu na brambory a dojdeš ven pro deku, kterou Severus nechal ležet pod stromem, a hned vedle hrnek od čaje. Říkáš si, jak moc je politováníhodné, cítit uspokojení, že ani jedno neuklidil, což znamená, že tě úplně neignoruje – očekává, že půjdeš a postaráš se o to.
Mihotavé světlo svíčky sotva osvětlovalo postel a muže, který v ní polo seděl, polo ležel, opřený o dva polštáře. Měl zavřené oči a na klíně držel poloprázdný hrnek s čajem.
„Už můžeš jít, nic mi není,“ zamumlal, aniž by oči otevřel.
Druhý muž, který seděl v křesle vedle postele, to prohlášení zřejmě nebral moc vážně. Místo aby se zvedl, položil mu ruku na stehno přikryté peřinou.
„Počkám tu, dokud zase neusneš,“ ujistil ho tiše.
Severus si povzdechl a nic dalšího neříkal. Mužova přítomnost ho po procitnutí z noční můry uklidňovala, a přestože to považoval za slabost, další pokus svého ochránce vystrnadit nepodnikl. Byl by ho mohl šlehnout několika přesně vypočítanými slovy, ale zítra by vedle něj Argus seděl zas, jako by nic krutého neřekl. Docela se mu divil.
„Kdybys mi o tom chtěl vyprávět... myslím, že by ti to pomohlo,“ ozval se Argus po chvíli.
„Jo?“ neudržel se Severus a otevřel oči. „Chceš slyšet, koho všechno jsem oddělal?“ ušklíbl se kysele. Argus se ho přestal dotýkat a upřeně se na něj zadíval.
„To tě trápí ve snech?“ zeptal se vážně a s tak upřímným výrazem, že Severus oči zase zavřel, aby mu nemusel čelit.
Za tu dobu, co se tu o něj Argus staral, se mu vrátila spousta vzpomínek. Vzpomínal si například, že tenhle člověk si před ním nadšeně klekl a vykouřil ho, kdykoliv si o to řekl. Vzpomínal si, že párkrát dokonce skončili v jeho posteli. Nevzpomínal si, že by mezi nimi bylo něco víc.
Proč se o něj teď tak oddaně stará, byla záhada. Co z toho sakra může mít? Samozřejmě bylo možné, že nějaká zásadní vzpomínka chyběla. Možná mu zachránil život a on mu to teď splácí. Vybavoval si, jak se ho zastal před těmi dvěma Smrtijedy, kteří si hráli na profesory v Bradavicích (věděl, že je jedním z nich, a přesto intenzivně cítil, že s nimi nesouhlasí, že se mu hnusí; ten rozpor ho mátl a kdykoliv se na něj soustředil, začala se o slovo hlásit bolest hlavy), jenže to se mu zdálo být dost nepatrná zásluha.
Ucítil ve vlasech Argusovu ruku, pak ho pohladila po tváři.
„Jestli se bojíš, že ti budu něco vyčítat, tak nebudu,“ prohlásil tiše, ale důrazně. „Je mi jedno, co jsi udělal, hlavně, že jsi naživu.“
To tak nějak Severus pochopil. Něco mu říkalo, že v tomhle byl Argus výjimečný. Kdokoliv jiný, na koho si dokázal vzpomenout, po něm něco chtěl, buď za trest nebo na oplátku. Teď jako by ale z toho kolotoče vystoupil, aspoň na chvíli. Až se mu všechny vzpomínky vrátí, až se rozpomene, jaký hrozivý úkol slíbil splnit Albusi Brumbálovi, kterého pak chladnokrevně zabil, potom se bude muset přestat schovávat v téhle chaloupce...
... ale teď...
Mlčel, oči nechal zavřené, ale přiměl se pohnout a přikryl dlaní ruku, která ho hladila. Pak pootočil hlavu a tu mozolnatou, laskavou ruku políbil. Slyšel, jak se Argus nadechl. Otevřel ústa, chytil Argusovu ruku do své a stáhl si jeden a pak druhý jeho prst do úst. Argus zalapal po dechu, zavrzalo hrubě odsouvané křeslo a na temeni ucítil jeho druhou dlaň, načež se mu na čelo přitiskly rty. Dál cucal jeho prsty a Argus ho zatím líbal na víčka a do vlasů.
„Severusi,“ vydechl, než prsty nahradil svým jazykem. Uvolněnou rukou ho hladil po druhé tváři a zdálo se, že ten polibek nikdy neskončí. Severus přestal pravačkou svírat hrnek, prodral se jí pod peřinu, sevřel přes noční košili v pěsti svůj penis a bez zábran zasténal. Ani si nevšiml, kdy se mu postavil.
Argus se konečně malinko odtáhl a on otevřel oči. Argusova tvář byla, nakolik se dalo v mizerném světle vrhaném svíčkou soudit, zrudlá vzrušením, oči mu zářily a pootveřené rty se mu leskly.
Severus se k němu instinktivně natáhl, a tentokrát to byl on, kdo polibek řídil, jazykem chutnal jeho patro a přejížděl po zubech. Rukou, kterou nesvíral svou erekci, mu zajel do vlasů a nemohl se nabažit jeho vzrušeného dechu.
I tenhle polibek skončil. Severus si mezitím vyhrnul tu pitomou noční košili, a převrhl přitom nedopitý čaj, ale to mu bylo jedno.
„Smím?“ šeptl Argus téměř nevěřícně a Severus jen povytáhl obočí. Věděl, že to bude stačit. Argus shrnul na stranu peřinu, hrnek ztracený v jejích záhybech přitom zaduněl o stěnu, a vylezl na postel. Bez zaváhání zavřel ruku kolem jeho erekce a druhou se zapřel o pelest vedle jeho hlavy, aby ho mohl dál líbat. Honil ho rychle a zkušeně a Severus se zmohl jen na to, že mu nemotornými prsty rozepnul pár knoflíčků pyžama, dál nedosáhl. Zabořil prsty do chlupů na Argusově hrudi, nahmatal bradavku a promnul ji v prstech.
Když to udělal poprvé, Argus mu zasténal do úst a pokusil se k němu víc přitisknout. Severus mu dál přejížděl prsty po bradavce, druhou rukou měl zamotanou v jeho vlasech a mimoděk nadzvedl levou nohu, takže zavadil o Argusovu erekci. Argus křečovitě sevřel jeho penis a on zalapl po dechu a zatmělo se mu před očima.
Když přišel k sobě, Argus už ho nelíbal. Zuřivě se honil, a než se v Severusově zmalátnělé mysli vynořila myšlenka, že by to měl dělat on, Argus se zahekáním vyvrcholil a vzápětí se na něj zhroutil.
„Promiň,“ zamumlal po chvíli, zvedl hlavu z jeho prsou, letmo ho políbil na čelo a pak se pracně zvedl z postele, aniž by mu v tom Severus dokázal zabránit.
„Potřebuješ čistou noční košili,“ řekl a odvrátil se od něj. Severus by byl tisíckrát radši, kdyby s ním zůstal v posteli, ani trochu mu nevadilo, že na něm leží a že jeho noční košile – no, možná že převléknout se není špatný nápad. Zatímco Argus zády k němu prohraboval šatní skříň, zkusmo se posadil, a když se ukázalo, že hlava neprotestuje, sám se svlékl a košili potřísněnou svým i Argusovým semenem hodil na zem.
Chystal se vstát a čistou si sám vzít, akorát když se Argus otočil zpátky. Okamžik jeho snahu postavit se na nohy jen sledoval, pak byl několika kroky u něj a sevřel ho v pevném objetí. Nic neříkal, jen ho tiskl k sobě a Severuse málem mrzelo, že si nevšiml výrazu jeho tváře, jak byl zabraný do vstávání.
„Dej mi tu košili, ať se můžeme vrátit do postele,“ pobídl ho tiše, když to začalo vypadat, že ho Argus z objetí nikdy nepustí. Argus o krok ustoupil a ve světle svíčky se mu v očích zaleskly slzy. Severus mu rychle vzal košili z ruky a sklonil hlavu. Takový projev oddanosti, či co to mělo být, ho znervózňoval. Oblékl se, sedl si zpět do postele a posunul se ke stěně. Jak bral do ruky peřinu, hrnek od čaje zase ťukl do stěny. Zvedl ho a položil na noční stolek.
„Přidáš se ke mně?“ pobídl netrpělivě Arguse, který nečinně stál vedle postele. Že by sám sebe tím projevem citů překvapil, a teď se za něj styděl? Podíval se na něj. Argus se jeho pohledu vyhýbal.
„Peřina je mokrá, měl bych –“
„Nesmysl. Je to jen trocha vody, do rána uschne. Pojď spát,“ zarazil jeho váhavé mumlání rozhodně. Dostat rozkaz bylo zřejmě přesně to, co Argus potřeboval. Bez dalších řečí sfoukl svíčku na stolku a lehl si vedle něj. Severus přes oba přehodil peřinu a taky si lehl. Postel byla velká akorát dost, aby se do ní vešli; že se musí dotýkat, Severusovi vůbec nevadilo.
Položil Argusovi pod peřinou ruku na rozhalenou hruď a on se k němu otočil a objal ho kolem pasu.
Máš, co jsi chtěl!
No dobrá, mohlo by to být ještě lepší. Severus se pořád nezbavil bolestí hlavy, pořád většinu dne, pokud je vzhůru, stráví vysedáváním pod dubem, ovšem někdy zajde až dozadu k pramínku a často si s sebou bere knížku a vypadá to, že ji i čte. Je to ta, co ti ji loni dal k Vánocům.
Vážil sis toho už tehdy a poctivě jsi ji přelouskal. Je o obyčejné vesnické holce, kterou stíhá jedno neštěstí za druhým a každá její snaha nakonec přijde vniveč. Líbilo se ti, jak je to napsané, a pak sis v létě od toho Hardyho, které jsi neznal, koupil další knížku a taky nebyla špatná.
Teď ti navíc Severus prozradil, že to byla oblíbená knížka jeho matky. Samozřejmě ses nevyptával, jestli byla mudlovského původu, nebo jak jinak se k ní dostala, i když by ses toho o jeho rodině rád dozvěděl víc; umíš být diskrétní. I tak tě to náramně zahřálo, že ti daroval tak osobní věc, vlastně tím nenápadně naznačil, že tě za součást své rodiny považuje.
A to o dost dřív, než ti svoje city dal pořádně najevo. Musel je k tobě chovat dávno, jen se střežil to prozradit. Potvrzuje to tvoji starou teorii, že mu kdysi někdo ublížil a od té doby je pro něj těžké najít k někomu jinému důvěru.
Změnilo se to až tady, když ses o něj začal starat. V Bradavicích si mohl myslet, že to pro tebe je jen ukájení, stejně jako se on tvářil, že o nic víc nejde. Cítil k tobě ale něco víc, to je teď nepochybné. A když konečně jasně vidí, že ti na něm záleží, začíná se osmělovat, otevírat.
Jistěže to nebude hned, ale postupně ti bude věřit čím dál víc, svěří se ti se vším, co ho trápí. Vyslechneš ho, budeš s ním soucítit – a nebudeš ho soudit. Víš, že byl Smrtijed, a že se říkalo, že zabil Brumbála – ovšem to se ti moc nezdá, vždycky ti přišlo, že k Brumbálovi vzhlížel –, ale nikdy jsi neviděl, že by někomu doopravdy ublížil.
Uměl se rozzlobit, to ano, ale kdo by se mu divil, ve škole plné harantů bez vychování. Někteří z nich si rozhodně zasloužili dostat pár na holou... na druhou stranu to, co dělali letos ti Carrowovi, to už bylo trochu moc. A Severus s tím nesouhlasil, to ti neušlo, i když s tebou od září prakticky neprohodil slovo.
No, na to je lepší zapomenout, však si to teď vynahradíš. Tři dny už spolu spíte v jedné posteli, zdá se, že to je nejlepší protilék na Severusovy noční můry, a tak ses rozhodl tomu postel přizpůsobit. Severus ti u snídaně (své, ty už jsi se nasnídal dávno) odsouhlasil její rozšíření („Pokud soudíš, že je to nutné“), takže teď jsi na cestě do vsi i s vozíkem.
Koupíš na pile u nádraží pořádné dubové fošny a zastavíš se u truhláře podívat se, jestli nemá čalounickou jehlu. Škoda, že jsi všechno svoje za roky nastřádané nářadí musel nechat v Bradavicích. Zamračíš se. Takové stesky jsou k ničemu. Z Bradavic sis odnesl to nejdůležitější, Severuse, a beze všeho ostatního si už nějak poradíš.
Truhlář nejenže má čalounickou jehlu, ale má taky těžkou hlavu ze tří křesel, která mu na opravu přivezl nějaký zbohatlík, co tu koupil usedlost. Znalecky je okoukneš a nabídneš se, že je přes víkend bez problémů přečalouníš. Samozřejmě za drobnou úplatu, přivydělat si k důchodu se ti šikne.
Sbaští ti to, včetně ujištění, že jsi už opravoval onačejší nábytek, dokud jsi ještě pracoval v muzeu. Ani si moc nevymýšlíš – mudlovské peníze se ti hodí a Bradavice jsou všelijakého antikvárního nábytku plné. Takováhle křesílka jsi naposled opravoval v dubnu, když Protiva nastražil ve sborovně děsivé dělobuchy.
Protiva, ten ti tedy chybět nebude. Ani Severus s ním jako ředitel nic nesvedl, přímo to odmítl. Prý je součástí školy a „Filchi, laskavě mě neobtěžujte podružnými nesmysly.“
Vysvětlíš truhláři, jaký druh látky a jaké nitě má objednat, potřesete si rukou, a protože se blíží poledne, necháš si u něj odstavený vozík s fošnami a skočíš si do hospody u nádraží na oběd.
Dáš si sheppard's pie a při jídle přemýšlíš, že tohle bys taky uměl upéct, jsou to vlastně jen brambory zapečené s mletým masem. To sice tady v krámě nemají, ale tak by sis udělal výlet do města. Stejně potřebuješ nový list do pilky.
Zaplatíš a už ani nezdržuješ přepočítáváním peněz, docela sis na mudlovské oběživo za měsíc nakupování zvykl. Zato zdržuje zbytečně zvědavá hospodská. Nezašel jsi sem poprvé, a tak tě začíná považovat za místního a náramně ji zajímá, kde bydlíš. Na jednu stranu se s ní vybavovat nechceš, protože co je jí do toho, na druhou stranu bys nerad, aby si tě zapamatovala jako toho nerudného dědka.
Tak se na ni teda usmíváš, vykládáš jí, že ses sem konečně na trvalo nastěhoval do domku po babičce, když už jsi v důchodu a nemusíš žít ve městě. Postěžuješ si, že by tu byl svatý klid nebýt turistů, a hned se jí začneš vyptávat, jestli ona to tu zná a je místní.
Vlastně si docela příjemně popovídáte; akorát ustává polední frmol, a tak ji v náhlé inspiraci pozveš na kafe (sebe teda na čaj) a mimo jiné se dozvíš, že je vdova a bez muže jí to tu trochu padá na hlavu. Domluvíš se s ní, že se příští pondělí zastavíš podívat na zatékající střechu, a k truhláři pro vozík s fošnami se vracíš málem poklusem, jak jsi dobře naladěn.
Ještě jsou tu dvě jakési kavárny, jestli je taky vedou vdovy bez manželů, máš o výdělek postaráno, pomyslíš si spokojeně. A to je dobře, protože čím míň se budeš muset ukazovat v Londýně, tím líp.
Severus jednou rukou svíral hrnek s čajem a druhou si mnul spánek. Cesta na záchod v ještě relativně chladném ranním vzduchu mu trochu ulevila, pak ale Argus začal štípat dřevo a tepavá bolest hlavy se přihlásila s novou silou.
Odhodlával se znovu vyjít ven, sednout si na placaté kameny kus za domem a zírat na zurčící potok. Víření a klokotání vody mezi kameny a kořeny vřesu na něj dokázalo mít téměř hypnotický účinek, až někdy zapomněl i na věčnou bolest hlavy. Uvažoval, kolik čaje cestou vycmrndá a jestli vůbec stojí zato si hrnek s sebou brát, anebo jestli nebude celkově jednodušší zalézt zpátky do postele a přečkat štípání dřeva s peřinou přetaženou přes uši.
Než dospěl k rozhodnutí, uvědomil si, že Argus se štípáním přestal. Místo toho sem zvenku doléhaly nějaké hlasy.
„Koukejte vypadnout z mýho pozemku, smradi!“ slyšel Arguse.
Někdo mu odpovídal, ale slovům Severus nerozuměl. Buď děcka z té vesnice dole nebo nějací turisti, i když tedy za celou dobu ještě nikdo nezabloudil až sem. Každopádně byl rád, že zůstal vevnitř, nestál o to, aby ho někdo okukoval. Vstal, s úmyslem přece jen se vrátit do ložnice.
„Nikdo tu není!“ téměř vykřikl Argus venku. I v otupělosti, která se mu od jisté chvíle usadila v hlavě a dusila veškeré jeho myšlenky, Severus v jeho hlase rozeznal paniku. Asi to teda nebudou děti ani turisti, spíš, spíš... nenapadalo ho, kdo by mohl Arguse vylekat.
„Nedovolím, abyste ho odsud odvedli!“ Argus už zněl málem hystericky a Severus pořád nemohl přijít na to proč. Koho kdo aby odvedl?
Návštěvníci se museli postupně přibližovat, protože teď už rozuměl i odpovědi. „My mu opravdu nechceme ublížit, pane Filchi,“ řekl ženský hlas takovým rozumným tónem. Severusovi byl něčím povědomý.
„A co teda chcete? Tak akorát zavřít ho do vězení.“ Teď zněl Argus hlavně rozzlobeně a zmínka o vězení konečně v Severusově zpomalené mysli zarezonovala. Vězení, to byl Azkaban, a ti venku, se kterými se Argus dohadoval, tudíž byli bystrozoři a přišli si pro něj, aby ho tam zavřeli, jak říká Argus. Severus od začátku věděl, že si to zaslouží, i když se jen postupně rozpomínal proč.
Čím déle nad tím přemýšlel, tím to bylo zřejmější. Celou dobu se tady v tom domě cítil nepatřičně, nerozuměl proč se o něj Argus stará – dobrá, protože mu na něm záleží víc, než na čemkoliv, co spáchal –, a pronásledoval ho pocit viny, nejsilněji, když procitl z noční můry, z níž si jinak nic konkrétního nedokázal vybavit. Byl si vědom, že je odpovědný za smrt mnoha lidí, i že se to snažil napravit, a že se mu to moc nedařilo.
Teď jako by do sebe něco zapadlo. Byl si jistý, že ti venku mu to vysvětlí, doplní chybějící mezery v jeho paměti. Slyšel je, jak Argusovi něco vykládají, ale ani ta slova nevnímal, plně zaměstnaný odhodláním otevřít dveře a vyjít jim vstříc.
Sotva to udělal, rozhostilo se ticho. Severus zamžoural proti slunci, kde se rýsovaly postavy lidí, jejichž přítomnost tu vůbec nedávala smysl. Potter a vedle něj Lily – nejsou snad dávno mrtví? S jistotou, jakou už dlouho nepocítil, věděl, že za jejich smrt nese vinu on, on na ně poslal Pána zla, on a Black – ne Black ne, to byl ten strašpytel Pettigrew –
„Pane profesore?“ ozval se zase ten povědomý ženský – dívčí hlas.
Severus zamrkal a konečně uviděl druhé dva. Mladá žena, která ho právě oslovila, to přece byla jeho studentka. Vybavil si otravnou, neustále zvednutou ruku a naskočilo mu příjmení: Grangerová. A ten vytáhlý mladík vedle ní je nepochybně Weasley. Co tady k čertu dělají?
Pak si uvědomil, že jestli jsou tu tihle dva, nebude daleko Potter – jenže Potter má být mrtvý.
„No, ehm, Brumbálův plán tak úplně nevyšel,“ řekl Potter, „nebo spíš teda vyšel nad očekávání dobře.“ Usmál se. Potterův úsměv nikdy nevěštil nic dobrého. Severus marně sahal po hůlce, nechápal, že si na ni až doteď nevzpomněl. Ale Potter neútočil, jen tam tak stál a usmíval se.
Severus měl v hlavě čím dál větší zmatek, vzpomínky vířily jedna přes druhou, nedávaly smysl, a ve spáncích mu čím dál víc hučelo, až už nedokázal myslet. Potřeboval se posadit. Zavřel oči a nejdřív se jen opřel o veřeje, a pak se podél nich sesunul k zemi.
Mrákotami, jež ho obestřely, slyšel Argusův ustaraný hlas, pak ho jeho ochránce zvedl do náruče a on se konečně propadl do blaženého nevědomí.
Pokračuje druhou částí.