Konec Iñigův

9. října 2002 jsme v hodině češtiny dostali za úkol napsat krátkou uměleckou prózu, jež by obsahovala daná slova (tučné výrazy v následujícím textu) v nezměněném tvaru a pořadí. Povídka je volně inspirována životem sv. Ignáce z Loyoly.

Vysoko v nehostinných baskických horách stojí prastarý klášter. Založili ho ještě před příchodem Maurů a celá staletí se v jeho zdech neodehrávalo nic vážnějšího než církevní obřady. Poutníci sem nepřicházeli a mlčenliví mniši se nikdy nestarali o svět, vždyť byl tak vzdálený a ubohý, tak nedostupný. Čas od času přijali chudého nemocného, pečovali o něj a pak ho nechali odejít. Přece však klášter vstoupí do dějin, přece se v jeho zdech, tak odmítavých všemu světskému, zrodí jenž bude mít sílu otřást trůny králů. Ta chvíle je blízko, blizoučko.

Na stolku, který se zdál být starší než tlusté svazky z klášterní knihovny, se roztékala žlutá vosková svíčka a v jejím mihotavém světle se vyhublý muž v kmentové noční košili pokoušel číst. Ach, proč jen je světlo svíčky vždycky mihotavé, tak nevhodné ke čtení? Večer co večer stejně špatné světlo a večer co večer stejná touha nespustit oči z řádek zbožných knih. Iňigo se odvrátil od mohutného svazku, který si položil na polštář a zamyslel se. Přemýšlel už celé dny a noci, celé měsíce od té doby, co ho vyčerpaného zraněním a beznadějí přinesli do kláštera. Tady se poprvé setkal s životy svatých, poprvé se obrátil k Bohu, tady konečně uvěřil. Nejprve se rozhodně bránil myšlenkám na svou nicotnost uprostřed světa a před tváří Boží, ale bouře v jeho duši sílila. Zatímco jeho nemocné tělo leželo v klášterní cele, jeho duch putoval dosud nepoznanými krajinami a žil cizí osudy. A ponenáhlu ho začala opouštět náklonnost k radovánkám, teď toužil odejít ze své země a poznat Boha v pustinách mimo svět. Pocítil zvláštní příchylnost k ubohým a bezbranným lidem, chtěl jim pomoci, chtěl je uvést v království Boží, které spatřil v horečkách duševního boje. Ano, nyní nalezl konečné řešení, půjde ve stopách poutníků do Svaté země a dá-li Bůh a on se vrátí, bude studovat v Paříži a pak, pak se uvidí kam ho povede jeho víra. Jeho nitrem se rozlily vlny ulehčení a smíření s Bohem. Teď měl svůj cíl, našel jistotu uprostřed světa pochybností a ďáblových úradků. Byl připraven na cestu k větší slávě Boží.

Když se ráno probudil, oblékl si to, v čem chodili mniši, a opustil klášter. Iñigo se stal svatým Ignácem a rozšířil křesťanskou víru po celém světě.