Vynáším-li starobylosť neb rozsáhlosť jazyka slovanského, neb uvádím-li jinou její chválu, nikdo se nedomnívej, že jazykův cizích nenávidím, aneb že omrzelým porovnáváním zlehčovati chci, ať tak dím, jejich ourodu čili cenu; neboť co na jiných haním, abych sám páchal, nejméně se sluší. Moudřeť pravil Aristoteles (II. o polit.): „Žalujícím povinen býti lepším žalovaného;“ já pak nic jiného, než obranu strojím, aby ti, kdož jazyka slovanského neznajíce, neb ze svého Německa nevyšedše, naň dorážejí, porozuměli, že nadáváním daleko od pravdy zabloudili, a zvláště onen Čechožrout „dobré by požíval pověsti, kdyby byl bojoval slovy počestnými“, jak psáno stojí u Terentia v proslovu veselohry „Formion“. Stejně cením jazyky všecky, miluji všecky; jen aby svrchovaná nevědomost a nespravedlivost nařknutím nezlehčovaly u jiných slovanštiny, kteréž oni sami za nic nemají. Národnůstkářstvím („nationalitas“, tak někteří nazývají chybu tu) není, když bráníme národ svůj, nýbrž, jak tamti činili a činí, když se někdo naň sápe nadávkami. Nelíbí-li se však komu tento odstavec, dávejž vinu utrhačům, kteříž nás nejednou popuzovali k obraně, i mlčení a trpělivosť naši uráželi nezbedností.

Již tedy k věci přítomné.

Že jazyk slovanský jest prvotní, a při prvním zmatení jazykův původem a vnuknutím božím povstal, pochybovati nelze; že se neslil z jazykův cizích, dokazují souhlas mužův nejučenějších, rozšířenosť jazyka, sousedství Sarmatska s Asií, kdež se snůška jazyků nejprve počala; to dokazuje čistota a dávná, původní, sama sobě dostačující ryzost jazyka toho. Bohumil Raynaudus, muž za našich dob v každém oboru vědy veleslavný, ve své chronologii (Sv. XI. Ad A. M. 308.) klade jej na čtvrté místo mezi všemi jazyky světa; pravíť: „Stalo se rozdělení jazykův na sedmdesát dva, kteréž pocházejí od sedmi matek, hebrejštiny, řečtiny, latiny, slovanštiny“ atd. Také v Bibliothéce Vatikánské (rozumím tím knihu velmi učenou „Bibliotheca Vaticana“ v Římě vydanou, kteréž nyní bohužel nemám po ruce) dokazuje se to vyčtením všech národův v Asii a v Evropě, kteříž užívají a užívali jazyka slovanského, dále jich starobylostí a jinými důvody.

Alespoň v této věci (neboť jiného nic nevytýkám) Eneáš Sylvius sám sebe učinil směšným, když v kronice národa našeho (hl.1.), připsané Alfonsovi, velkému králi neapolitánskému a aragonskému z národa českého, poněvadž původ svůj vyvádí od věže Babylonské, posměch si tropí, řka, že neví o žádném národě, jenž by se chvastal původem tak z daleka vyváděným. Což pak ale napadlo Sylviovi? Přikládáme-li víru písmu svatému, nemusíme-liž k témuž počátku vésti jazykův prvotních z celého světa? Proč za touž příčinou z ješitnosti neviní Židův, Řekův a jiných? Ačkoli výroku onomu rozuměti se musí ne o Češích (o nichž všecky naše kroniky svědčí, že teprv dlouho po narození Kristovu do těchto končin přišli), nýbrž vůbec o mateřím jazyku slovanském.

Jsme žádostivi, co by as Sylvius byl dělal a jak vítaný podnět k smíchu byl by měl, kdyby byl četl, co před časy o stáří řeči národa svého vymyslil si lékař antwerpenský Goropius Becanus! V knihách, jež vydal, snaží se dokázati, že jazyk germánský (sám jej nazývá „cimbrickým“) hned na počátku světa a se světem povstal, že byl řečí rájskou, ve kteréž rozmlouvali Adam a Eva i první obyvatelé světa, kterémužto žvanění (neboť jinak nelze říci) posmívají se netoliko spisovatelé cizí, vlaští a francouzští, nýbrž také Belgičané a Němci sami. Jmeno Adam odvádí od Athem t. j. dech; kterak zas povstalo jmeno Tubalkain, přečti si tam i také šest set jiných bláznovství - jedním slovem hebrejštinu, jazyk nejstarší, dělá dcerou němčiny. Toť předce zaslepenosť! Domnívá se, že Eden, ráj rozkošný, jest prý město Artesiae Hesdinum, nyní Hesdin zvané. Tudíž v Hesdině prýští se čtvero řek rájských, tam stvořen byl Adam i zbudována Eva, tam had německy hovořil a okolo Hesdina bydleli první rodičové lidí; také Kaina musíme nazývati Hesdiňanem atd., což všecko jak nesmyslno a směšno jest, každý vidí.

Nám na pochvalu postačuje, že (viz Bohum. Rayn. sv. XVII. stať jako výše) slovanština čítá se mezi jazyky první, čehož nejjistější zprávu podává i Asie sama i rozšířenosť jazyka. Bodinus v díle svém „methodus historiarum“ jako v mnohém jiném, tak u výkladu o původu Slovanův znamenitě, jak myslím, pochybil, maje za to že Hunnové, Heruli, Rugiové, Švédi a Aláni jsou národy slovanskými, kteříž pocházejí z ostrova Skandie, za časův Justiniana zaujali Pannonie „potom pak slávou jmena a jazyka svého (uvádím slova samého Bodina) naplnili Evropu veškeru, téhož pak jazyka, kterýž mají Čechové a Poláci, dodnes se v Skandii užívá“.

Předně ono o Hunnech aŠvédech vidí se býti nepravda, o Skandii čili Skandinavii podpisují spisovatelé neposlední, kteříž ujišťují, že prohledali krajiny tamnější. Kromer, hodností biskupskou a vědomostmi vynikající, v mnohých odstavcích dokazuje (Kn. I. dějin. polsk. hl. 7. a sled.), že Slované ze Sarmatska, rozsáhlého území, s Asiií hraničícího a z části již k ní náležícího, vyšli a nejprvé v krajinách okolo Dunaje osedli, potom pak, když Římané, jichž panství již ochabovalo, jsouc rozděleno mezi Cařihrad a Řím, nad Dunajem neměli síly, řeku tu překročivše, Mysii, Makedonii a Panonii sužovali, dále Illyrikum a Dalmatsko osadili, až konečně přes hranice Jazygův Metanastův (jimž nyní říkáme Sedmihradčany), vedením Čecha, Lecha a třetího bratra (dle jiných vnuka) jmenem Rusa jedni v Bojohemii čili vlasť Bojův prázdnou vzdělatelův (poněvadž Bojové byli se vystěhovali) druzí v zemi polskou, třetí v Rusko se uvázali.

Když tedy Slované v Asii neb nablízku Asie, kolébky všech jazykův, i tak velkým množstvím lidu i silami tak velkými panovali, a po Thrácii, Illyrikum, Srbsku, Bulharsku, Moravě, Čechách a jiných krajinách velmi rozsáhlých se rozlili, ano až pod samým Cařihradem v Blachernách obývali, zdaž dosti víře podobno, že jazyk slovanský (jak důkazem kratičkým dokládá Kranzius, věcí slovanských úplně neznalý, jejž potom vyvrátíme), že, pravím, jazyk slovanský vyplynul z němčiny (kteráž v Asii neb blízko ní nemá a neměla ani paměti ani sídla)?

Abych sám pomlčel o rozsáhlosti jazyka slovanského, kteráž větší jest, než každá říše (snad mimo Čínu), slyšme Petra Revu, muže velmi slavného. „Země slavonská (mluvíť o Slavonii uherské - v. centur. 7. rer. Ungaricar. - ) patří nyní dílem Uhrům dílem Benátčanům a leží nad Sávou a Drávou, kteréž ji svlažují. Jazyk slavonský čili Illyrský nyní ze všech nejdále sahá; neboť se vidí, že rozprostírá se od moře Jaderského až k okeánu ledovému; jeho totiž užívají Istriánci, Dalmatinci, Chorvati, Slované uherští, Bosňáci, Čechové, Moravané, Slezáci dávní a Lužičané, Vendové, Poláci a jich provincie velmi rozsáhlé, Litvané, Rusíni, jistá část Prus, obyvatelé Skandinavie, Rusové (Moskvané), daleko široko panující, rovněž i Bulhaři a mnoho jiných krajin až po Cařihrad tak, že na celém světě není jazyka, kterýmbys více národův a kmenův osloviti mohl, změniv jen nářečí.“ Tolik Reva. To všecko vysvítá z prvního pohledu na mapy zeměpisné; neboť obrátíš-li zřetel od Čech začínaje skrze Slezsko, Polsko, Mazovše až ktéměř pod severní točnou ležící Nové Zemi a Zlaté Babě, kterážto obě slova jsou slovanská a značí modlu, pak skrze všecky ty velmi rozsáhlé končiny Moskovanův a Tatarův Perekopských, kteříž slovansky mluví, Cařihradem dále skrze Bulharsko, Srbsko, Bosnu, Valašsko, Uhry, Dalmatsko, Chorvatsko, Illyrsko, Benátsko: kolik, prosím, tisíc tisícův napočteš? Týž Reva na jiném místě, ne taktéž pravdu uvádí, řka: „Jazyka Slovanského povědom byl Alexandr Makedonský; neboť v bitvě proti Dareiovi Illyry a Thráky jich řečí k udatnosti napomínal, jak se zmiňuje Justinus v knize 2.“ Jisto jest, jak čteme u téhož Justina, že když utíkal před Porem, žil ve vyhnanství u krále Illyrského a potom k samému národu slovanskému (jejž nejudatnějším nazývá), list učinil, kterýž tam Reva podává a již mnohem dříve Hájek podal v kronice české. Toto níže řečené ani tvrditi ani vyvraceti nemám v oumyslu, zvláště hledí-li se k letopočtu, dávámť to na dobré zdání čtenáře soudného; toliko to pevně stůjž, že málo který z ostatních jazykův možno porovnávati se slovanským co do rozsáhlosti území a množství národa. Kniha „Bibliotheca Vaticana“ vypočítává velmi mnoho jmen národův, kteříž užívají jazyka slovanského, a připojuje, že není jazyka zdomácnělejšího u Turkův, kteříž jej nazývají jazykem dvorským a císařským, poněvadž, jako u našich dvorův vlaština nebo franština, tak při dvoře velikého Turka (Sultána) všickni přední pánové, bašové vezíři a správcové zemí libují si v jazyku slovanském.

Nikdo tudíž, kdo slovansky mluví, uváží - li rozšířenosť jazyka tohoto, neneznámého ve velmi veliké části Evropy a Asie, nemusí se styděti a mrzeti na svůj národ.

Záhodno celou tuto hlavu zakončiti se sv. Synesiem, biskupem Kyrénským v Africe, jenž v 86. Psaní (vydání Dionysia Petovia) praví: „Objímám stejně všecky Dalmatince a nejmilejší syny své; jsouť totiž lidem svého města, kteréž mne také volilo.“ Zdá se, že nejsvětější biskup, jenž psal za časův císaře Arkadia, návěstí dává, že také v Africe bylo také jakési oddělení Slovanův a jazyka toho, kteréž z Kyreny do Dalmatska se přestěhovalo. Tak tedy i Afrika, třetí díl světa, měla některé národy slovanské, kteráž domněnka, je-li dosti práva, učení buďtež tázáni.